Ve snu mě babička úpěnlivě žádala, abych tu starou deku našla. Její přání jsem vyslyšela. To, co jsme v dece se sestrami objevily, pak přineslo radost celé rodině.
Když nám loni v létě zemřela babička, maminka to nesla velmi těžce. Se sestrami jsem se proto nabídly, že byt po babičce vyklidíme a dáme do pořádku. „Jste moc hodné,“ děkovala nám mamka. „Samy rozhodněte, jaké věci stojí za to si nechat, jaké darovat či prodat, a jaké vyhodit,“ řekla nám, než jsem do bytu po babičce odjely.
Vzpomínky se vynořovaly
„Netušila jsem, že si tohle všechno babička schovávala,“ řekla sestra Anna, když z krabice vytahovala další alba, ve kterém nebyly jen naše fotky, ale také všechny naše dopisy a kresby, které jsme babičce posílaly z táborů a škol v přírodě, na které jsme, když jsme byly malé, často jezdily.
Posadily jsme se na velkou pohovku a nostalgicky jsme na babičku a dobu, kterou jsme s ní strávily, vzpomínaly. Jedna přes druhou jsme vytahovaly různé humorné historky a vzájemně jsme se překřikovaly. Najednou už bylo pozdě odpoledne a my měly udělanou sotva třetinu práce.
„Co kdybychom tu přespaly?“ zeptala jsem se sester. „Zítra je neděle, takže do práce vstávat nemusíme a místu je tu taky dost. Já si klidně můžu ustlat na pohovce a vy můžete spát v ložnici.“
Navštívila mě ve snu
Sestry souhlasily. Uklidily jsme ještě jednu malou místnost, která kdysi sloužila dědečkovi jako pracovna, a po jeho smrti z ní babička udělala jakýsi kutloch, kde shromažďovala všechny věci, které jí bylo líto vyhodit.
Pak jsme si udělaly večeři, podívaly se na něco v televizi a šly jsme na kutě. Chvíli jsem se převalovala z boku na bok, ale nakonec jsem usnula jako nemluvně. Spala jsem klidně až do chvíle, než přišel ten sen.
Zdálo se mi o babičce, jak sedí u šicího stroje a šije nějaký přehoz či deku. Byla strakatá a veliká. Babička se na mě podívala a úpěnlivě mě prosila, abych tu deku našla a nikomu ji nedávala. Zeptala jsem se, proč je to tak důležité. „Najdi ji a sama uvidíš.“
Třpytivý klenot
Vzápětí jsem se probudila. Babiččina slova mi vířila hlavou. Vstala jsem a začala deku hledat. Obrátila jsem všechny skříně v pokoji vzhůru nohama, ale nenašla jsem ji. „Co tu proboha strašíš uprostřed noci?“ zeptaly se mě sestry, které jsem vzbudila.
Řekla jsem jim o svém snu. Kupodivu se mi nezačaly smát, ale pomohly mi s hledáním. Nakonec jsme deku objevily na dně prádelníku v ložnici. Pečlivě jsme si ji prohlédly. Jeden lem byl natržený. „Něco tam je,“ vykřikla Anna a strčila do kapsy ruku.
Vteřinu nato vytáhla babiččin svatební prstýnek ze zlata. „Páni,“ vydechly jsem úžasem. Měl nejen pro nás, ale hlavně pro naši maminku obrovskou citovou hodnotu. Když jsme jí ho daly, řekla, že si myslela, že je už navždy ztracený a rozplakala se dojetím.
Olina T. (41), Příbram
