Dokázala jsem vycítit smrt. Stala jsem se postrachem okolí. Mých předpovědí se děsila celá vesnice.
Jako dítě jsem byla označována sýčkem rodiny. Jakmile jsem si na nějakého z příbuzných náhle vzpomněla a měla tendenci jej rychle navštívit, bylo všem jasné, že má tento člověk namále.
Fungovalo to u mě naprosto neomylně. Nikdy jsem ale nevnímala smrt jako takovou, vždy to byla jenom jakási intuice. Moje pověst byla tak silná, že se dodnes v rodině vypráví příhoda, která se na naší vesnici stala v době, kdy mi bylo necelých pět let. Tehdy mě hlídala babička a přišla za ní na kus řeči její kamarádka sousedka. Propraly, co se dalo, a když se sousedka chystala k odchodu, šla se se mnou rozloučit. Prohodila se mnou několik vět a já se paní zeptala: „A ty budeš dnes spinkat ve svém hrobečku?“
Sousedka zbledla jako smrt.Ddodnes si pamatuji její zděšený výraz. Chytla se za srdce, a když od nás odcházela, mířila rovnou do kostela. Celou noc čekala Druhý den se sousedka přiřítila mou věštbu reklamovat. Celou noc chuděra nespala a loučila se se životem. Tolik mé věštbě věřila, že vše nejnutnější pořešila. Maminka si mě zavolala a společně mě začaly ty tři ženy – i s babičkou – zpovídat, jak jsem na takovou předtuchu přišla. A realita se ukázala zcela jiná. Ve skutečnosti nešlo o žádnou věštbu, ale pouze o mou zvědavost malého dítěte, které špicovalo uši a poslouchalo, o čem se dospělí baví. Sousedka si stěžovala, že ji doma nesvítí světlo a syn ji ho ještě neopravil, a že tam má tmu jako v hrobě. Inu, jak se ukázalo a sousedce se velmi ulevilo, nejednalo se o věštbu jejího rychlého konce, ale o zvídavou otázku malého dítěte, kterého zaujalo, kde teta bydlí.
Cítím ji dodnes
Tato schopnost vnímat smrt se mě drží v podstatě celý život. Naposledy tomu bylo pod Nuselským mostem v Praze, kde jsem brzy ráno nabírala benzín do svého auta. Vyděsilo mě neblahé brnění končetin, které je vždy předzvěstí tohoto tušení, chvění srdce a sevření žaludku jako při strachu nebo trémy. S třesoucíma se rukama jsem usedla za volant a nastartovala. A hned vzápětí po několika metrech jsem to uviděla. Nešťastníka právě zapínali do černého pytle a nakládali do pohřebního vozu. Skočil, a bylo mu jen málo přes dvacet let. Popřála jsem klid jeho duši a poprosila ho, aby se nesnažil kontaktovat se svými blízkými přes mě, že mi to nedělá dobře.
Irma K. (61), Poděbrady.
