Cesta k přátelům na chatu v údolí Labe byla pro našeho kamaráda Romana plná velkých očekávání. Žena, na kterou čekal více, než deset let byla po létech volná a cesta k jejímu srdci, sice ještě bolavému, byla opět volná.
Jeli jsme na návštěvu k přátelům do chatové oblasti, kde jsme byli již tolikrát, že se to za ty roky nedá ani spočítat. Vždy jsem se však trochu bála, když jsme měli sjet do údolí k chatě po nezpevněné polní cestě jen lehce nad úrovní řeky Labe. Nikdy jsem v tomto úseku neřídila, strašně jsem se bála. Tradičně jsem si měnila místo s přítelem či jiným řidičem u velkého dubu, stromu, který více než celé století byl mezníkem řízení nejen pro mne. Toho dne se řízení ujal dlouholetý kamarád Roman. Po dešti jsem se bála i na místě spolujezdce a sklízela jsem vždy posměch celé posádky.
Cesta provoněná marinádou a chlebem
Tentokráte jsem posádku vozu tvořila já, můj přítel Tomáš a Roman, který s námi jezdil velice rád, protože se do majitelky chaty zakoukal již před léty a teď se dokonce zdálo, že by z toho mohlo něco být, protože jeho zbožňovanou Veroniku před nedávnem opustil přítel, a i když se stále ještě neodmilovala, Roman jí rozhodně lhostejný nebyl. Uvnitř vozu to příjemně vonělo marinádou, do které jsem naložila kuřecí křidýlka a také čerstvě upečeným chlebem. Můj přítel i s Romanem si mne neustále dobírali, ale vůbec mi to nevadilo. Nálada byla skvělá, ale já se více oddávala svému strachu, zakrývala si uši, abych je neslyšela a zavřela jsem i oči.
Opatrná jízda nestačila
Během několika vteřin se už nesmál nikdo z nás. Nevím přesně, co se stalo, ale najednou jsme sjeli z úzké nezpevněné silnice, zdálo se, že se otočíme na bok, ale nestalo se tak a během další sekundy jsme sjížděli přímo do řeky a začali jsme se potápět. V autě začal zmatek. Přítel ještě křičel: „Rychle ven,“ a ještě něco, ale nemám ani tušení, co. Jen si pamatuji, že se auto rychle naplňovalo vodou, byla strašně ledová. Podařilo se mi nakonec z vozu dostat ven.
Ani nevím jak, jsem vyplavala na hladinu, krátce po mně vyplaval také Tomáš. Roman však ne. Když jsem byla na hladině, přibíhali první lidé. Ptali se, zda jsme jeli ve voze jen my dva. Křičela jsem, že ne, že je tam ještě někde Roman. Mladý neznámý muž skočil do chladné vody. Za chvíli se vynořil, aby nabral dech a vykřikl, že ještě potřebuje pomoct, že to sám nezvládne. Vrhl se za ním do vody další muž a oba zmizeli pod hladinou. Ještě párkrát se vynořili k nádechu, až konečně vyplavali i s Romanem. Byl v bezvědomí. Ihned se ho ujali hasiči, kteří akorát dorazili a bez odkladu začali s oživováním. Podařilo se jim obnovit jeho základní životní funkce, přesto byl jeho stav kritický. Do nemocnice ho přepravil vrtulník, kde bohužel třetí den zemřel a jeho láska se nikdy nenaplnila.
Alena H. (49), Litoměřicko
.
