Chlap k narozeninám

Když přátelé loni pozapomněli na moje narozeniny, zaplula jsem k večeru do jednoho baru, abych alespoň sama sobě připila na zdraví…

Hned na úvod bych asi měla říct, že nejsem kdovíjaký extrovert. Už odmalička mám ráda svůj klid a svůj prostor. Nedělá mi problém, trávit volný čas sama se sebou. Mám ráda knížky, filmy, přírodu, zvířata, takže se dokážu snadno zabavit.

Na rozdíl od některých lidí, kteří musejí každou volnou chvíli trávit v okruhu svých přátel, chodit s nimi na různé akce nebo se vzájemně navštěvovat doma, já jsem poměrně ráda sama. Možná i proto moc kamarádů nemám. Jejich počet by se dal spočítat na prstech jedné ruky.

Ale nenapadlo mě, že i oni na mě v den mých narozenin zapomenou…

Také vás může zajímat ...

Zoufalá oslavenkyně

Na den „D“, kdy jsem slavila své devětačtyřicáté narozeniny nikdy nezapomenu. A to hned ze dvou důvodů. Jednak proto, že po mně přátelé ani nevzdechli, a jednak proto, že jsem ten večer potkala svou velkou lásku Filipa, se kterým jsem už krásných pět let. Seznámili jsme se díky souhře okolností. Až na jednu maličkost, kterou byly moje narozeniny, byl normální všední den.

Šla jsem jako vždy do práce, kde mi někteří kolegové, se kterými jsem sdílela přátelství na sociální síti, a kteří tak věděli o mých narozeninách, popřáli všechno nejlepší a hodně zdraví. Během dne mi na mobilu píplo i pár smsek – od rodičů, babičky, dokonce si na mě vzpomněl i můj ex. Od mých kamarádek jsem se však blahopřání nedočkala.

Chápala jsem, že jakožto matky a manželky mají práce a povinností plnou hlavu, přesto mě zamrzelo, že si na mě nevzpomněly. Když jsem v podvečer jela tramvají z práce domů, cítila jsem se najednou velmi osaměle. Opuštěně. Zoufale. Tak ráda bych s někým zašla na večeři nebo alespoň na skleničku, jenže jsem neměla s kým. Doma na mě čekal jen vykrmený a mrzutý kocour Albert.

Měla jsem dvě možnosti – buď si koupit láhev vína domů a zapíjet své narozeniny sama doma na pohovce u televize, nebo vystoupit v centru a zajít si na skleničku do nějakého příjemného podniku. Nakonec jsem, už za zvuku zavírajících se dveří, vyskočila z tramvaje. Vzpomněla jsem si na slova mé známé.

Říkala mi o jedné útulné čajovně, která ale ve skutečnosti funguje spíš jako vinárna, a která byla jen kousek od místa, kde jsem se právě nacházela.

Řekl, ať nesedím sama v koutě

Dotyčné místo jsem bez problémů našla. A skutečně – na tabuli s denní nabídkou byly vypsané aktuální druhy stáčených vín, dokonce i kubánských rumů, ale po nabídce čajů ani stopy. Sedla jsem si ke stolu pro dva v rohu místnosti a čekala, až ke mně přijde obsluha. „Co vám mohu nabídnout?“ zeptal se šarmantní a usměvavý muž. „Dám si sklenku bílého suchého vína.“ „Něco k tomu?“ „Zatím ne.

Děkuji.“ Po malých doušcích jsem upíjela víno a pátravým zrakem pozorovala šrumec v čajovně. Interiér byl v rustikálním stylu, a podle toho, jak se mezi sebou hosté bavili, to vypadalo, že se tu všichni tak nějak znají. „Moc příjemné místo,“ řekla jsem číšníkovi, když mi přinesl další skleničku vína. „Takové domácké.“ Přikývl. „Máte recht.

Tak co kdybyste šla na bar a neseděla tu v koutě jako na hanbě?“ „Vlastně, proč ne?“ řekla jsem, vzala si sako a kabelku a následovala ho k baru. „Jsem Miriam,“ představila jsem se, když mi na bar položil skleničku vína. „Filip,“ řekl a mrkl na mě. „Ty tu jsi i barman?“ zeptala jsem se, když začal připravovat espresso. „Jsem tu holka pro všechno,“ zazubil se.

„Číšník, barman, provozní a spolumajitel tohohle podniku.“

Zůstala jsem až do zavíračky

Jak se přibližovala půlnoc, začala se čajovna pomalu vyprazdňovat. S Filipem jsme tak měli čím dál více času na povídání a vzájemné seznamování. „Co tě sem dnes večer přivedlo?“ „Upřímně?“ „Jasně.“ „Mám narozeniny.“ „Vážně? A to jsi celou dobu nic neřekla?“ zeptal se na oko dotčeně a natáhl se po flašce kubánského rumu. Nalil do dvou štamprlat a jedno mi podal.

„Tak na tebe,“ řekl a pak mě náhle políbil. Chvíli jsem zůstala jako zkamenělá a pak jsem mu polibek opětovala. Ve žhavém objetí jsme zůstali hezkých pár minut.

Pak jsme čajovnu společně zavřeli a šli k Filipovi domů, kde jsme v naší soukromé oslavě pokračovali.

Miriam U. (54), Františkovy Lázně

Časopis, který by vás mohl zajímat

Moje chvilka pohody

Moje chvilka pohody je týdeník určený čtenářkám „pohodářkám“, které berou život s nadhledem, shovívavostí, humorem i pochopením. Na své si přijdou všechny, které zajímají osudy jiných žen i známých osobností. Na nové číslo se můžete těšit každý čtvrtek.

Komentáře

...