Dědečkův duch dal najevo své přání

Když dědeček zemřel, nechtěla babička o rozptýlení jeho popela ani slyšet. Pak ale došlo k podivné události, po které rychle změnila názor…

Přihodilo se to už dávno, přesto si to pamatuji tak dobře, jakoby se to stalo teprve nedávno. Psal se rok 1995 a mně bylo patnáct let. Můj milovaný dědeček onemocněl rakovinou. Bohužel to byl agresivní typ a tak byl průběh nemoci velice rychlý.

Dědeček ale nevěděl, jak moc je jeho zdravotní stav vážný. Babička i moje maminka, jeho dcera, před ním mlčely. Nejspíš proto, aby mu daly naději.

Dědečkovo přání

Také vás může zajímat ...

Přesto si po nějaké době začal sám dědeček uvědomovat, že se pomalu, ale neodvratně blíží jeho konec. Bylo mu velice špatně a měl bolesti, a tak, když jsme ho byly jednou odpoledne v nemocnici navštívit, sdělil nám své poslední přání.

„Holky moje zlatý,“ povídal slabým, tichým hlasem. „Až umřu, tak nechci být pohřbený, ani uložený v urně. Přeju si kremaci a pak chci, abyste můj popel rozprášily vzadu na zahradě, tam u té staré jabloně, kde jsem vždycky rád sedával a luštil křížovky.

Jedině tam najdu svůj klid.“ Babička s jeho nápadem nesouhlasila, ale protože mu nechtěla přidělávat bolest a už vůbec se s ním dohadovat, řekla, ať si nedělá starosti, že to tak bude.

Urnu dala do vitríny

Přibližně tři měsíce nato dědeček zemřel. Proběhla i kremace. Babička jeho smrt nesla velice těžce. Když jsme se před ní s maminkou zmínily o dědečkově přání, nechtěla o tom ani slyšet.

„Žádný popel na zahradě rozprašovat nebudu,“ řekla rezolutně. Urničku s dědovým popelem si dala do vitríny v obýváku, aby se na ni mohla dívat. Říkala, že tak má pocit, že je tam děda pořád s ní, jako by neodešel.

Urna byla uložená na polici v pokojové stěně, a před ní stál malý květináč s pokojovkou. Byl to normální, stabilní květináč, žádná váza na tenké nožce.

I po smrti si prosadil svou

Jednoho dne přišla babička z nákupu domů a květináč, který stál před urnou, ležel na zemi. Byl rozbitý a hlína z něho vysypaná. Bylo to divné. Sám od sebe jen tak spadnout nemohl.

Babička se lekla, protože doma nikdo jiný nebyl. Všichni ráno odešli do práce. Kočku, která by tam mohla skočit, neměla a průvan byl vyloučený. Květináč stál navíc dost daleko od kraje. I kdyby se převážil vlastní vahou, tak by spadl jenom do té poličky.

Vypadalo to, jako by ho někdo z té poličky vyhodil. Babička si vzala do hlavy, že to byl dědečkův duch. „Určitě mi tím chce dát najevo, že nechce být zavřený v té urně, ale že si přeje být rozprášený pod starou jabloní,“ opakovala hystericky.

Hned druhý den jsme dědečkův popel rozptýlily po zahradě přesně tak, jak jsme mu slíbily. Od té doby se už v domě nic podivného nestalo. Jen druhé ráno u snídaně nám babička říkala, že měla o dědovi sen, ve kterém jí přišel poděkovat.

Lída H. (37), Hradec Králové

Časopis, který by vás mohl zajímat

Moje chvilka pohody

Moje chvilka pohody je týdeník určený čtenářkám „pohodářkám“, které berou život s nadhledem, shovívavostí, humorem i pochopením. Na své si přijdou všechny, které zajímají osudy jiných žen i známých osobností. Na nové číslo se můžete těšit každý čtvrtek.

Komentáře

...