Situace, která nás v první chvíli rozladí, může mít velmi krásné řešení.
Pravidelně jsem jezdila na sever Čech za svojí sestrou. Na rozdíl ode mě byla dál šťastně vdaná, zatímco já se rozvedla už dvakrát. Poprvé to bylo proto, že manžel chtěl mít děti a to mi bohužel osud odepřel. Lékaři zjistili moji neplodnost a můj návrh, abychom si dítě adoptovali, nebyl pro manžela přijatelný. Do druhého manželství jsem vstupovala s tím, že můj nastávající věděl, jak to se mnou je. Nevadilo mu to, protože děti nechtěl. Tentokrát jsem ale podala žádost o rozvod já, kvůli jeho povaze. Za střízliva to byl hodný člověk a zábavný společník, ovšem jakmile se napil, dělal velké scény a došlo i na fyzické násilí. A bohužel pil stále častěji. Když už jsem se nemohla stát matkou, snažila jsem se být alespoň dobrou tetou. Sestra měla tři děti a já se na ně vždy těšila stejně, jako se ony těšily na mě. Dojížděla jsem tam z Prahy dvakrát do měsíce, občas i na delší dobu, třeba o prázdninách. Vycházela jsem dobře i se švagrem.
Už jsem nic nečekala
Se svojí osamělostí jsem se pomalu začala smiřovat. Bylo mi čtyřicet pryč a brala jsem jako hotovou věc, že svého pravého a jediného partnera nejspíš už nepotkám. Měla jsem jednu vzdálenou příbuznou, která dopadla podobně. Celý svůj život někoho marně hledala a nakonec zemřela sama. Počítala jsem s tím, že skončím podobně. Ani jsem se tomu moc nebránila, mám prostě takovou povahu, že se rychle s věcmi smiřuji. Jednoho dne se ale všechno změnilo. A mohlo za to zpoždění vlaku – situace, ve které člověk obvykle mívá zlost nebo přímo zuří. Ani já jsem nebyla ráda, protože zrovna pršelo, byl nevlídný den a těšila jsem se, až budu opět doma v Praze. Když jsem se o zpoždění dozvěděla, zpátky k sestře už jsem se vracet nechtěla. Než bych tam došla nebo dojela, hned bych se musela vydat opět na nádraží. Našla jsem proto útočiště v kavárně proti železniční stanici. Chtěla jsem si dopřát alespoň malou radost v podobě nějakého zákusku.
Jediné volné místo
V kavárně bylo hodně lidí, asi i kvůli těm vlakovým zpožděním. Jediné volné místo bylo u stolku, u kterého seděl muž asi mého věku. Četl si noviny a na můj dotaz, zda si mohu přisednout, zvedl hlavu, usmál se a přikývl. Líbil se mi. Zaujal mě a bohužel jsem nedávala pozor, takže jsem nechtěně vrazila do stolku. Káva, kterou měl muž před sebou, vyšplíchla na stůl. Začala jsem se omlouvat, bylo mi to skutečně trapné. Muž se ale nezlobil, naopak mě uklidňoval, že si z toho nemám nic dělat. Takhle tedy začal náš rozhovor – a jen tak neskončil. Za chvíli jsem se dozvěděla, že Marek, jak se dotyčný jmenoval, také čeká na zpožděný vlak a bydlí rovněž v Praze. Sama bych si to vyslovit netroufla, ale potěšilo mě, když navrhl, že si ve vlaku sedneme vedle sebe a budeme si povídat, aby nám lépe utekla cesta.
Mohli jsme se potkat už v cizině!
Čím déle jsme byli spolu, tím víc jsem byla z Marka nadšená. Zjišťovali jsme, že se nám líbí stejná hudba, stejné filmy. Dokonce jsme se mohli potkat už předtím, protože jsme oba byli rok předtím na dovolené v Bulharsku, na stejném místě, jen v jiném hotelu. Než jsme dojeli do Prahy, viděli jsme na sobě navzájem, že dnešním náhodným setkáním se v našich životech něco zásadního změnilo. V Praze jsme šli ještě na večeři a pak jsme se domluvili na dalším setkání druhý den. V době, kdy už jsem vůbec nedoufala v nějaký vztah, jsem v Markovi nečekaně našla ideálního partnera pro společný běh na dlouhou trať. Kdykoliv dnes slyším okřídlené rčení, že „všechno zlé je pro něco dobré“, vím ze své zkušenosti, že je to naprostá pravda. Nebýt onoho zpoždění vlaků, byla bych dnes možná dál sama a smířená s životem, ubíhajícím naplano.
Naďa P. (43), Praha.
