Husa mě zachránila před násilníkem

To malé žluté house za mnou chodilo od narození jako za mámou. Vzniklo mezi námi silné přátelské pouto. Nikdy bych ale nevěřila, jak dokáže zaútočit a být nebezpečným bojovníkem.

Nebylo mi ani pět let, když jsem si jako dítě žijící na vesnici z blíže neznámého důvodu oblíbila jedno z mnoha housat v malém hospodářství mé babičky, kde jsme s maminkou a mladší sestrou bydlely. House bylo abnormálně učenlivé, všude za mnou cupitalo a výrazně se distancovalo od svých sourozenců. Inteligentní pohled a přítulnost zvířete mě fascinovaly.

Celé hodiny jsem si vydržela s housetem hrát, laskat jeho sametově hebké peří a vyprávět mu o svých dětských problémech.

House mě pozorovalo moudrým pohledem , švitořilo a ledva se mu naskytla příležitost, láskyplně mě oštípávalo na bradě.

Také vás může zajímat ...

Začala být na obtíž

Jak čas šel, brzy z nás byla nerozlučná dvojice. Ráno, jen co babička vypustila drůbež, už seděla husa u dveří a bušila zobákem do futer. Večer spustila srdceryvné kejhání, když ji vlekli k ostatním husám, tloukla křídly a brzy se tak stala postrachem celé rodiny. Spolu s přibývajícími týdny nabývala na síle, razantnosti a především žárlivosti.

Nesnesla, aby se ke mně kdokoliv přiblížil a neváhala zaútočit na kohokoliv, kdo by mohl jen zdánlivě ohrozit její „štěstí“. Celou vesnici trápila vidina agresivní husy jako fantóm.

Pod tlakem obecného blaha se rodina sešla a rozhodla – nebezpečná husa musí na pekáč!

Tajemně zmizela

Ten večer jsem probrečela do peřin. Myšlenka, že ztratím tuto přítulnou bytost se stala pro mou dětskou duši utrpením. Když jsem se druhý den dozvěděla, že husa zmizela a není po ni ani vidu, nevěřila jsem. Byla jsem přesvědčena, že se mě snaží pouze všichni ukonejšit, abych si ztrátu oblíbeného mazlíčka tolik nebrala. Tak uběhlo několik dní a já se z těžkou ztrátou postupně vyrovnávala.

Toulala jsem se zahradou a vzpomínala. Z druhé strany zahrady byla v plotu vrátka, která se nezamykala. Prolezla jsem jimi a vysokou travou se klestila ke křovinám na louce. „Ahoj!“ zastavila jsem se překvapením. Z křoví na mě hleděla zarostlá mužská brada. „Kde máš maminku, holčičko?“ Nevypravila jsem ze sebe slovo.

„Nebo jsi sama doma?“Otočila jsem se a vyrazila travou, která mi sahala až ke krku, zpátky domů. Silná ruka mě ale chytla pod krkem. Před očima se mi roztočila barevná kola.

Z velké dálky jsem zaslechla známé zakejhání.

Byl to husí hrdina

Probudila jsem se na gauči v kuchyni. Maminka mě starostlivě hladila po vlasech, náš pan doktor Koníček pokyvoval hlavou a „ostří chlapci“ v uniformě popíjeli babiččino kafe. „Tak vstávej, kukačko!“poplácal mě doktor po tváři. Za dveřmi se ozvalo razantní „ta-ta-ta-ta!“ – „Pusťte ji dovnitř, hrdinku!“ smáli se všichni. Babička vpustila hosta do dveří.

Běžela rovnou ke mně a láskyplně mi složila svůj dlouhý štíhlý krk do klína. „Ta mu dala! Na to do smrti nezapomene! Jo, husy! To jsou lepší hlídači, než psi,“ dodal Koníček dojatě. Babička s maminkou slíbily, že mému opeřenému miláčkovi nezkřiví ani pírko. A tak s námi husa pobývala v domku ještě pěknou řádku let, než zemřela stářím.

Přespávala v kuchyni pod pecí, kde měla svou krabici.

Iva (43), Klášterec nad Ohří .

Časopis, který by vás mohl zajímat

Můj kousek štěstí

Každé pondělí se můžete potěšit novým vydáním časopisu MŮJ KOUSEK ŠTĚSTÍ. Najdete v něm aktuální zprávy ze společnosti, přitažlivé příběhy známých českých osobností, dechberoucí zážitky ze života čtenářů, spousty výherních křížovek a samozřejmě nechybí ani různé rady pro zdraví, krásu, zajímavé recepty a tipy pro volný čas.

Komentáře

...