Našla jsem ho na půdě. Manžela ten kus obleku po dědečkovi fascinoval. Začal ho nosit. V tu chvíli se začaly dít zázraky.
Po smrti babičky jsem to byla já, kdo se musel chopit úklidu a prací, které bylo potřeba na jejím domečku udělat. Maminka byla nemocná, a zvládala jen nenáročné činnosti. Jednoho dne o víkendu jsem si řekla, že je na čase podívat se na půdu a nánosy nahromaděných věcí probrat. Protože tam vedle mnoha krabic byl také nepoužitelný nábytek, pozvala jsem si na pomoc manžela. Většina věcí byla na podpal. Tak jsme v jedné z krabic nalezli kabát po dědečkovi. Na první pohled nebyl nic zvláštního, ale něčím nás zaujal.
Musel si ho zkusit
Manžel to myslel v žertu, když si ten kus oděvu nasadil na ramena. Se svým komediálním talentem se v něm prošel, a nakonec mu to nedalo a oblékl si kabát celý. V tu chvíli se jeho herecký projev změnil. Z jeho dobráckého výrazu se vytratil úsměv, oči se zaleskly přísným výrazem a stroze mi řekl: „Ten kabát nechám vyčistit a budu ho nosit!“ Přišlo mi to jako vtip.
Ale manžel i s kabátem slezl po žebříku z půdy a ten den ho už nesundal. Večer si ho pověsil v pokoji, kde jsme spali, a kdykoliv kolem něj prošel, musel se ho dotknout. Jako s válečnou kořistí s ním odjel domů a nechal si ten kousek z dědečkova šatníku vyčistit.
Byla jsem překvapená.
Kabát najednou vypadal dobře a padl manželovi jako ulitý. Nemohla jsem na svém muži oči nechat. Zdálo se mi i po tolika letech manželství, že je můj manžel najednou úžasný, vtipný, inteligentní, okouzlující… a jak se ukázalo vzápětí, nezdálo se to pouze mě! Stal se okouzlující Manžel byl najednou jako vyměněný. Kdykoliv měl kabát na sobě, lidé mu ustupovali z cesty, upírali k němu obdivné pohledy a kamkoliv přišel, budil respekt. Začalo se mu dařit nejen v mezilidských vztazích, ale také v práci a na úřadech! Dařilo se mu tak, jak nikdy v životě. V tu dobu jsme na tom byly hodně špatně. Problémy se nahromadily a potýkali jsme se s takovými neřešitelnými potížemi, které jsme dosud nepoznali.
Zázračný kabát vše změnil.
Manželovi v něm nedokázal nikdo říct NE! Blahořečili jsme kabátu po dědečkovi a jeho slávu jsme šířili po celém okolí. Po zimě manžel pověsil kabát do svého šatníku. Pokud by se situace horšila, neváhal ho nosit i v parných letních vedrech. Vše zlé ale bylo zažehnáno. Když přišlo s podzimem sychravo a manžel si chtěl dědečkův kabát vzít, nebylo po něm ani památky. Zmizel. Dodnes přemýšlíme o tom, zda nám jej díky velké slávě někdo ukradl, nebo prostě zmizel.
Vlaďka (53), Liberecko.
