Možná si říkáte, že bych ve svém věku měla mít už trochu rozumu. A máte pravdu. Když se mi ale moje milovaná a jediná vnučka Karolínka posadila na klín a řekla mi: „Babičko, já bych si moc přála, abys šla se mnou bruslit na stadion,“ neměla jsem to srdce, říci jí ne.
Návrat ve „velkém“ stylu
Nechci se chvástat, ale bývala jsem v bruslení docela dobrá. Kdysi dávno na škole, kde jsme měli dva roky hodiny bruslení povinné, jsem patřila mezi nejlepší. Jenže to „kdysi“ je už víc než padesát let! Od té doby jsem si brusle samozřejmě občas taky nazula, hlavně když u nás zamrzl rybník. Žádné krasobruslařské piruety nebo salta jsem pochopitelně nepředváděla, ale objet stadion, aniž bych spadla jako pytel brambor, jsem dokázala. Myslela jsem si proto, že i teď, po tolika letech to nějak zvládnu. Přinejhorším se budu držet v blízkosti mantinelu a přidržovat se ho… Jenže jsem si to celé malovala až moc růžově. Jen co jsem si brusle zašněrovala, nejistě se zvedla z lavičky a vratkýma nohama dopochodovala před branku ledové plochy, bylo mi jasné, že jsem své síly poněkud přecenila. „Babi, tak pojď! Na co čekáš?“ ptala se mě vnučka celá rozjařená. Na rozdíl ode mě už byla na ledu a dělala bravurní obloučky. Rozpačitě jsem se na ni usmála a otevřela branku. „S bruslením to tedy rozhodně nebude jako s jízdou na kole, o které se říká, že se nezapomíná,“ pomyslela jsem si, jen co jsem stanula na ledu. „Tak pojeď, babi,“ zavelela vnučka, když se přehnala kolem mě. „Jojo, vždyť už jedu,“ odpověděla jsem a odvážně se rozjela po ledu. „Tohle určitě nedopadne dobře,“ proletělo mi hlavou krátce před tím, než jsem se rozplácla jak dlouhá tak široká na tvrdou ledovou zem.
Podal mi pomocnou ruku
Odhaduji, že než jsem „vzala záda“, ujela jsem takových deset metrů. Pak už si jen vzpomínám na ostrou bolest v zápěstí a úder do hlavy, který byl tak silný, až se mi před očima zamihotaly hvězdičky, a způsobil, že jsem na pár vteřin byla „mimo“. „Babičko, co je ti? Jsi v pořádku?“ Hlas mé vnučky zněl hodně vzdáleně. Stejně jako druhý, neznámý hlas. „Paní, haló, slyšíte mě?“ Najednou všechno ztichlo. Ale jen na chvilinku, protože vzápětí jsem ucítila, jak mi někdo cloumá ramenem. Pomalu jsem otevřela oči. Viděla jsem starostlivou tvář neznámého staršího muže. Skláněl se nade mnou a z obličeje mi odhrnoval pramínek vlasů. „Jste v pořádku? Bolí vás něco? Kolik prstů vidíte?“ zahrnul mě přívalem otázek a zároveň vztyčil dva prsty. „Dva,“ odpověděla jsem a slabě jsem se usmála. Cítila jsem bolest na temeni hlavy, kde mi určitě vyraší za den nebo dva pěkná boule, a v zápěstí. Jinak to ale vypadalo, že jsem v pořádku. „Pojďte, pomohu vám vstát,“ řekl a natáhl ke mně ruku. Pevně jsem stiskla jeho dlaň a opatrně se vyšvihla na nohy.
Vzájemná náklonnost
„Babičko, vážně tě nic nebolí?“ ptala se mě stále dokola vnučka, když jsem si z nohou sundávala brusle a obouvala staré dobré kozačky. „Jsem v pořádku. Opravdu. Jen jsem se trochu bouchla do hlavy a pohmoždila zápěstí.“ Podívala jsem se na svého zachránce. „Děkuji, že jste mi pomohl.“ Mávl rukou. „To byla maličkost. Nechcete raději vzít k doktorovi, aby vám to zrentgenoval?“ Zakroutila jsem hlavou. „To spraví kafe s kapkou vaječňáku nebo brandy.“ Přikývl, jako že chápe. „V tom případě vás na něj moc rád pozvu a vaši vnučku třeba na pohár nebo horkou čokoládu.“ Šli jsme si sednout do jedné příjemné kavárny kousek od stadionu. „Mimochodem, já jsem Čestmír,“ řekl, když servírka odešla vyřídit naši objednávku. „Marcela,“ řekla jsem, „a tohle je moje vnučka Karolínka.“ Usmál se na nás. Očividně jsme mu byly obě sympatické. Když se pak Karolínka věnovala svému obřímu poháru, který jí servírka přinesla, začali jsme jeden na druhém „vyzvídat“. Prozradil, že je starý mládenec, ale zároveň dodal, že by se rád na „stará kolena“ usadil a našel milou partnerku, se kterou by mohl cestovat, chodit za kulturou a tak podobně. „Babička taky nikoho nemá,“ vyhrkla najednou vnučka, která naši konverzaci po celou dobu bedlivě poslouchala. „Upřímně jsem v to trochu doufal,“ zareagoval pohotově Čestmír. S Čestmírem jsme si na sebe dali čísla a pravidelně se od té doby vídáme. A i když náš vztah trvá zatím jen pár měsíců, cítím se šťastná a milovaná jako už dlouho ne.
Marcela H. (61), Ústí nad Labem
