Ten malý kluk mě nesnášel. Byla jsem ta, která ho připravila o tatínka. Až mi najednou pomohla náhoda. Malé mourovaté kotě, které hledalo domov.
Rozvod je vždycky nešťastná záležitost. Dlouho jsem se bránila tomuto kroku. Byla jsem svobodná a volná, zatímco můj partner byl ženatý. Se svou manželkou měl dvě děti. Jeden syn byl náctiletý, a tak se s nim dalo celkem dobře komunikovat. Získala jsem si jeho sympatie rychle, Možná také proto, že jsem byla o třináct let mladší než jeho otec a matka. Měla jsem k němu tedy mnohem blíž a dokázala lépe porozumět jeho duši. V osmé třídě jsem ho doučovala češtinu a dějepis, aby nedělal reparát, a měl ve mně podporu, když zatoužil na střední škole s kamarády založit hudební skupinu. Přesvědčila jsem jeho otce, aby mu koupil vysněnou elektrickou kytaru. S Jakubem to byla prostě pohoda. Myslím, že byl raději u nás, než se svou přísnou a snobskou matkou, se kterou musel jezdit každý víkend na chalupu. Mnohem horší to ale bylo s mladším Petříkem. Tady jsem narazila na nepřekonatelný odpor.
Mlčel jako ryba
Už bylo dva roky po rozvodu a dokonce po naší svatbě a my žili s manželem v pražském činžovním bytě. Narodila se nám dcerka Michalka. Bylo to milé rozesmáté sluníčko. S Kubou k sobě našli úžasný vztah okamžitě. Dokonce i sestřičku hlídal a vozil kočárek. S Petříkem to ale bylo zlé. Každý měsíc jsme jej měli na víkend. Celou tu dobu u nás mlčel jako ryba. Když vstoupil, nepozdravil, nepoděkoval, seděl a hleděl před sebe. Já jsem pro něj neexistovala. Marně jej manžel káral. Marně se snažil, abychom k sobě našli cestu. Až jsem musela zakročit, aby malého Péťu násilím nenutil k něčemu, co necítí. Ten kluk mě prostě nenáviděl. Jak mohl, zalezl do pokojíku k Michalce. Vždycky mi naskočila husí kůže. Co kdyby se jí mstí? Co může takového osmiletého kluka napadnout? Byla jsem z toho nesvá a okamžitě, jak za sebou zavřel dveře, jsem přešlapovala nervózně za dveřmi, poslouchala a klíčovou dírkou šmírovala pokojík, až se mi manžel smál.
shutterstock_544250698
Sestřičku miloval
Tolik jsem se o své jediné dítě bála, že jsem prostě musela vědět, co se v pokoji děje, když zůstane s malou, která už lezla po zemi, sám. A tak jsem nastražila kazeťák, aby vše nahrával. S dychtivostí jsem si jej poté, co malý Péťa odešel, pustila. A byla jsem fascinovaná. Jak krásně si s naší Míšou povídal a hrál. Skládali spolu z kostek hrady a pak jí hrál s panenkami a zvířátky divadlo. Úplně mi vyhrkly slzy do očí. On má tu malou rád! Od té chvíle jsem se už nebála. Naopak jsem byla ráda, že si s Miškou hraje. Neměl nikoho, o koho by se staral a koho by učil. Myslím, že měl v sobě talent učitele a hlavně dobré srdce. Mě však dále úspěšně nesnášel…
Byla to velká šance!
Ten víkend jsme jeli na výlet. Bylo to jen někam za Prahu, ale osud tomu chtěl, aby se tím dnem všechno změnilo. Seděli jsme na zahrádce jakési restaurace, a tam zničehonic přiběhlo malé mourovaté koťátko. Malý Péťa byl z něho úplně vedle. A naše Miška samozřejmě taky. Petřík loudil, aby si mohl zvířátko vzít domů. Jeho matka ale byla neoblomná. Marně ji po telefonu přesvědčoval. Byla to paní z města, až přehnaně dbala na hygienu a úklid doma, až tím musela být, jak jsem pochopila, nesnesitelná. To já pocházela z vesnice, kde jsme měli vždycky zvířat mnoho. A taky se mi v Praze po nich stýskalo. A tak mě to najednou napadlo. „Vezmeme si to kotě domů!“ obrátila jsem se na manžela, koutkem oka jsem viděla Petříkův výraz. Byla v něm velká naděje. Miška vyskočila nadšením. Manžel vůbec neodporoval. Až se mi zdálo, že mu taky domácí mazlíček chybí a nejspíš u předešlé manželky scházel celou dobu. Otočila jsem se na malého Péťu a řekla mu: „Jaké mu dáme jméno?“ Prvně jsem neviděla v jeho očích nenávist. Pohasla. A tak tomu bylo už navždy.
Jsem nejlepší macecha?
Dnes je tomu už dvacet let. Péťa se oženil. Na jeho svatbě jsem sice kvůli jeho matce, která mě nikdy nepřestala nesnášet, nebyla, ale vztah mám s oběma syny výborný. Navštěvují nás oba i se svými dětmi častěji, než svou vlastní matku, a vždycky si máme o čem vyprávět. Přejeme si k narozeninám a svátkům, kupujeme si dárky pod stromeček a já je mám téměř jako své vlastní. S naší Michalkou, která už je slečna, udržují stále vynikající vztah, a stejně tak i s další naší dcerou Miluškou. Ba co víc! Když si náhodou s manželem vyměňujeme názory, a je to ostřejší, jeho synové neváhají zasáhnout v můj prospěch. A jednou dokonce Petr, který mě kdysi tak nenáviděl, tátovi během naší hádky ostře řekl: „Vzpamatuj se, tohle je nejlepší macecha na světě! Lepší ženskou nikdy nenajdeš!“ Tato slova byla pro mě největší pocta, jakou jsem v životě dostala.
Romana (49), Praha.
