Jízda na kole se nezapomíná. Bohužel to samé se nedá říct o jízdě na koni. V padesáti jsem se znovu vyšvihla do koňského sedla, ale moc daleko jsem nedojela…
Zvířata jsem milovala odjakživa. Slabost jsem měla zejména pro koně. Lásku k nim jsem nejspíš zdědila po své babičce, která bydlela v jižních Čechách nedaleko jednoho statku. Pravidelně chodila do tamního hřebčína vypomáhat a jako odměnu za odpracované hodiny si vybírala hodiny ježdění. Když mi bylo šest let, začala mě brávat s sebou.
Ve stájích jako doma
„Babi, honem, pospěš si!“ volala jsem na babičku od branky a stepovala na místě. Bylo prvního července a mě začínaly letní prázdniny. Když se mě rodiče ptali, kam chci jet, neváhala jsem s odpovědí ani vteřinu.
„K babičce Janičce. Budeme spolu chodit ke koním!“ křičela jsem a oči mi svítily. „Danuško, už jdu,“ ozvalo se z domu a vzápětí se ve dveřích objevila babička. Ten den i následující jsme trávily z velké části ve stájích.
Kromě toho, že jsem čistila stáje, nosila koním seno a vodu, vytírala chodbu a podobně, mi bylo dovoleno koně i hřebelcovat a po dvou týdnech jsem si na jednoho krotkého grošáka mohla i sednout. Cvičitelka ho držela na laně a já se nesla jako princezna na Rokošovi.
Tak to pokračovalo i všechny následující prázdniny, až do mých šestnácti let, kdy majitelka stájí musela hřebčín prodat.
Rodina byla důležitější
Nějakou dobu jsem se snažila pravidelně dojíždět do hřebčína do vedlejšího města, ale když mě přijali na vejšku v Ostravě, nezbyl mi na koně už téměř žádný čas. A když jsem se v devětadvaceti letech vdala a v příštích pěti letech se stala trojnásobnou matkou, starost o rodinu a děti měla přednost před vším.
Koně tak zůstali v mém životě pouze ve vzpomínkách. Jak už to tak v manželstvích bývá, s manželem jsme si po několika letech přestali rozumět. Buď jsme se hádali, nebo měli tichou domácnost. Kvůli dětem jsme však zůstali spolu, a to téměř dvacet let.
Když ale před pěti lety i nejmladší syn Hynek opustil rodinné hnízdo a začal si budovat vlastní život, dohodli jsme se s manželem na rozvodu. Rozvod proběhl v klidu, bez jakýchkoli hádek nebo výčitek.
Krásné vzpomínky
„Co teď jenom budu dělat?“ Když jsem se přestěhovala do nového malého bytu na okraji města, kladla jsem si tuto otázku snad denně. Najednou jsem měla spoustu volného času. Kromě práce a občasných setkání s kamarádkami jsem žádné povinnosti neměla.
Jednou večer ke mně přišla na návštěvu dcera. Otevřely jsme si láhev vína a vytáhly stará rodinná alba. Na stránce s fotkami, které zachycovaly mě a Rokoše, jsem se zastavila. „Co je?“ zeptala se mě dcera, které neušel můj nostalgický výraz. A tak jsem jí začala vyprávět o mé dávné lásce ke koním…
Netypický dárek k narozeninám
Krátce nato jsem měla kulatiny. O žádnou velkou oslavu jsem nestála, a tak mě vzaly děti „jen“ na skvělou večeři do mé oblíbené restaurace. „Všechno nejlepší,“ popřály mi a do ruky mi vrazily obálku.
„Páni,“ vykřikla jsem radostně. V ruce jsem držela poukaz na týdenní pobyt na ranči. Ještě ten večer jsem si zabukovala termín.
Dávná láska ožívá
„Zdravím, mám tu zamluvený pobyt.“ Představila jsem se sympatické majitelce ranče, která mi vzápětí pomohla se zavazadly a zavedla do pokoje. „Norbert vás pak provede po celém ranči a řekne, jak to tu chodí.
“ Poděkovala jsem jí a řekla, že asi za půl hodiny budu připravená. „Vy jste Dana?“ Otočila jsem se za sympatickým hlasem. Vysoký muž s delšími vlasy a kloboukem na hlavě mi podával ruku. „A vy Norbert?“ Přikývl a usmál se.
„Chcete se jít podívat do stájí?“ Horlivě jsem přikývla a vyrazila za ním. „Umíte jezdit?“ zeptal se, když jsme se procházeli mezi koňmi. „Jasně,“ řekla jsem. Fakt, že jsem na koni seděla naposledy před třiceti lety, jsem zamlčela.
„Chcete si udělat menší vyjížďku?“ Na odpověď nečekal a hned začal osedlávat dva koně. „Tohle je Mojmír,“ řekl a podal mi uzdu.
Tvrdé přistání
S troškou námahy jsem se vyškrábala do sedla. „Všechno v pohodě?“ zeptal se Norbert. „Jojo,“ zavolala jsem, přestože jsem se cítila kapku nesvá. Chtěla jsem se před ním předvést, tak jsem se nepatřičně zavrtěla v sedle.
A to byla chyba! Mojmír si to vyložil jako pokyn k běhu a nabral rychlý cval. Rukama jsem pevně sevřela uzdu a s hrůzou v očích jela neznámo kam. „Co blázníte?“ volal za mnou Norbert. „Stůjte!“ To se mu snadno řeklo.
Ať jsem dělala cokoli, Mojmír pelášil dál. Po takových sto metrech jsem jeho zběsilé tempo už nevydržela a vylítla ze sedla. A tvrdě přistála na louce.
Princ na koni
„Jste v pořádku?“ Norbertův hlas ke mně doléhal jakoby zpovzdálí. Ležela jsem rozpláclá na trávě a před očima měla hvězdičky. „Ano, asi ano,“ odpověděla jsem a pak jsem několikrát zamrkala.
Po pár vteřinách začaly mít předměty kolem mě opět ostré obrysy. „Pojďte, pomohu vám vstát,“ řekl a vzal mě kolem ramen. „Povím vám, to ale byla jízda.“ Začala jsem se smát a Norbert se přidal. „Vážně vám nic není?“ ujišťoval se.
„Ne, spíš jsem se jen lekla.“ Norbert mi sáhl na čelo, kde už se mi klubala boule. Jeho dotek byl hřejivý a velmi příjemný. „Bude to chtít obklad,“ řekl a vyskočil do sedla Mojmíra, který se mezitím vrátil.
Podal mi ruku a posadil mě před sebe. Zbytek odpoledne jsme se projížděli po místních pastvinách a kochali se pohledem na krásnou přírodu.
Vášeň nejen ke koním
Následující dny jsem s Norbertovou pomocí oprášila zapomenutou jízdu, takže jsem se na Mojmírovi ke konci pobytu proháněla jako zamlada. Za měsíc jsem se na ranč vrátila. Nejen kvůli koním, ale hlavně kvůli Norbertovi, se kterým jsme si skoro denně volali a psali maily.
Náš zprvu platonický vztah jsme konečně změnili v milenecký…
Dana K. (51), Brno
