Máma říkala, že jsem moc pyšná a že zůstanu sama…

shutterstock_104923028b

Myslela jsem, že už budu žít jen se svým pejskem, kokršpanělem Andym. Pak jsme jednou šli spolu na procházku, a všechno bylo jinak. A zase už se o slovo hlásilo jaro. Kolikáté už? Moje kamarádky vodily děti do školy, i když vodily není to správné slovo, protože děti jim vyrostly a mnohé chodily na střední.

A já jsem byla pořád sama. Ve čtyřiceti letech! Tady končila legrace. Pravda, celá léta jsem se snažila o svém údělu osamělé ženy žertovat, možná proto, že jsem si říkala, že to jednou musí skončit a někdo nakonec přece jen přijde.

Nejhorší bylo poslouchat maminčiny řeči. Už jsme spolu nebydlely, ale chodila jsem k ní v neděli na oběd. Maminka byla vynikající kuchařka, ale všechny ty řízky s bramborovým salátem, vepřové pečeně se zelím a bábovky a tvarohové řezy mi nedokázaly pomoci se ctí přežít to, co následovalo.

Výčitky, rok od roku pichlavější, bolely čím dál víc. To její: „Já jsem ti to říkala!“ se už vážně nedalo vydržet. A vyčítala řekněme systematicky, pěkně od začátku. U kávy a zákusku jsme se ve vzpomínkách ocitly v tanečních.

A už to tady bylo: „Jako bych ti to neříkala! Už tehdy, v tanečních. Tam bylo kluků. Upozorňovala jsem tě na toho vysokého, Jarouš se jmenoval, jak dál, to už nevím. Tatínek pracoval na ministerstvu.

To by byla partie. A ty? Nic!“ Od chlapců v tanečních jsme se pak pravidelně dostávaly na střední školu, kde jsem si podle maminky mohla hravě vybrat mezi jedenácti spolužáky toho pravého, což jsem zase neudělala.

Na maturitním plese mě, dle jejího názoru, hodlal prý právě jeden ze spolužáků požádat o ruku. Poznala to z výrazu jeho tváře. Jenomže já jsem prý udělala svůj nejhorší obličej, ten nadutý, typu: Pyšná princezna, a tak jsem dopadla, jak jsem dopadla: Zůstala jsem na ocet.

Věděla jsem už, že v tomto okamžiku se matka dle neměnného scénáře zvedne a sundá ze stěny moji zarámovanou zvětšenou maturitní fotografii, začne s ní mávat a volat: „Byla jsi nejhezčí holka ze třídy! Uvědomuješ si to?“ Pak vyndá z komody fotografii celé naší třídy a začne mě porovnávat se všemi spolužačkami, a to vzhledem k nim poměrně nemilosrdně.

Dobře že ji nemohly slyšet! Jednu po druhé je drsně srovnávala se mnou: „Podívej tady na Vokrouhlíkovou. Ty by tě snědla po večeři, pamatuješ? A Lábová, jéé, ta chodila oblečená jako klaun. A tady Jiskrová, nos měla jako Cyrano.

Hele, a všechny ty holky jsou dávno pod čepcem. Všechny. A ty? Nic!“ Každý nedělní oběd mě psychicky odrovnal. Měla vlastně pravdu. Čekala jsem na prince, marně. Myslela jsem, že přijde bůhvíkdo, nepřišel nikdo.

Spolužačky byly chytřejší, věděly, že dlouho čekat znamená čekat věčně. Vokrouhlíková si vzala kuchaře ze školní jídelny, Lábová kominíka, Jiskrová listonoše. Já jsem zůstala sama, i když ne docela. S léty jsem si pořídila kokršpaněla Andyho.

Byl to ten nejlepší společník. V to jaro, o kterém chci vyprávět, jsme spolu zamířili za vesnici, do polí. Byla sobota, všichni ještě spali. V rádiu hlásili, že bude zataženo se sněžením. Nemýlili se. Sněžilo s deštěm – z olověné oblohy.

Andymu to nevadilo ani v nejmenším a já jsem si jen vyhrnula límec kabátu. Na mezi za vsí někdo ležel. Zrychlila jsem krok, Andy už byl u něho. Poznala jsem v ležícím muži jednoho pána ze sousední ulice. Když jsem jím zatřásla a zavolala na něho, pokusil se posadit.

Sahal si na srdce. Dokázal se postavit, šourali jsme se spolu k silnici, první přijíždějící auto nám zastavilo. Řidič nás ochotně naložil všechny tři, mě, Andyho i nemocného. Za dvacet minut jsme byli v nemocnici.

Druhý den, zrovna když jsem se vypravovala na autobus, který by mě dovezl do nemocnice, kde jsem se chtěla informovat na stav pacienta, někdo zazvonil. Byl to on, vypadal už daleko lépe. Pozvala jsem ho dál, na čaj.

Přinesl mi narcisky. Vyprávěl, že mu připadá, jako by se znovu narodil, ale ve skutečnosti to žádné drama nebylo. Neměl infarkt, i když by byl přísahal, že mu srdce vypovědělo poslušnost. V nemocnici si ho nechali přes noc na pozorování, usoudili, že je v pořádku a že jeho stav byl vyvolán dlouhodobým trápením, protože mu loni zjara zemřela manželka.

shutterstock_73401043

Děkovala jsem za květiny, on zase za záchranu. Vlastně jsme se znali od vidění. Odhadovala jsem, že mu bude hodně přes padesát, byl docela sympatický. Když jsem ho šla doprovodit ke vrátkům, zeptal se, jestli se ke mně může někdy, až zase půjdu ven se psem, přidat.

Souhlasila jsem. Se smíšenými pocity, ovšem. Takhle jsem si svého prince nepředstavovala. Vdovec, bezdětný, mnohem starší než já, a že by přepral medvěda, na to nevypadal. Mně se vždycky tak líbili urostlí muži sportovního typu.

.. Přesto jsem to hned zatepla vyprávěla mámě, řekla jsem si, že by jí to mohlo udělat radost. Udělalo, bohužel až příliš velkou. Také jsem toho, že jsem se svěřila, prakticky ihned litovala. Jásala zhruba tak, jako bych jí právě vtiskla do dlaní svatební oznámení s patetickým veršíkem a talířek s miniaturními svatebními koláčky.

Snažila jsem se jí vysvětlit, že se mě ten chlapík zatím jenom zeptal, zda může jít se mnou a se psem ven, ale máma jako by mě už viděla v závojích. Abych ji trochu zchladila, dodala jsem, že je o dost starší a není to můj typ.

Tak to jsem strhla lavinu! „A kdo je tvůj typ?“ volala rozčileně. „Herec z amerického filmu? Tak dlouho jsi vybírala, až jsi přebrala! Zapomeň na svůj typ a vrať se už konečně zpátky na zem!“ Málem začala péct buchty, které chtěla neprodleně odnést ženichovi – tak ho nazývala.

Musela jsem ji mírnit, v opačném případě bychom zanedlouho zvonily na „ženicha“ s mísou buchet s tvarohem. Asi by se vylekal. Naše známost se rozvíjela pomalu a opatrně, ostražití jsme byli oba.

Ale Andy ho měl rád od prvního dne, a to bylo dobré znamení. Chodívali jsme na procházky jarní přírodou a povídali si, naštěstí se s ním povídalo docela pěkně. Bála jsem se, že bude neustále mluvit o nebožce manželce, ale neřekl o ní ani slovo.

O to překvapivější byla moje první návštěva v jeho domku. Chvíli trvalo, než jsem vůbec dokázala promluvit. Nejdřív jsem jen mlčela a bezmocně se rozhlížela kolem. Zesnulá manželka shlížela ze stěn, trůnila také na skříňce, v tmavém rámečku.

Vedle rozsvícená svíčka a kytice bílých lilií. Tiše jsem polkla. Ani on nic neřekl, asi si neuvědomovat, jaká je to pro mě rána. V duchu jsem si řekla, že bydlet tady by bylo jako přestěhovat se do krematoria.

Přitom od manželčina úmrtí už uplynul rok, a v domku to vypadalo, jako by bylo těsně po pohřbu. Když jsem to pak vyprávěla mámě, hřímala, ať mu všechny ty krámy vyhodím, čemuž jsem se musela smát. Ale když pak už přišlo další jaro a žádná ze vzpomínek na zesnulou manželku nezmizela, ba i svíčka tu věčně plápolala, opravdu už mi to vadilo.

Dokonce mě napadlo, že je snad lepší mít sokyni živou, protože s tou lze aspoň nějakým způsobem soupeřit, pohádat se s ní, dát jí facku – což v tomto případě možné nebylo. Přitom jsme měli s Josefem, tak se jmenoval, hezký vztah.

Jen jsem mu prostě nedokázala říci, že ty obrázky rozmístěné úplně všude těžko snáším, a on byl takový pařez, že na to nepřišel sám. Když jsem zjistila, že čekám dítě, byla jsem radostí bez sebe. Dokonce tak, že jsem si všimla až po čtrnácti dnech, že veškeré fotografie jsou pryč.

Michaela K. (52), Přerovsko .

Časopis, který by vás mohl zajímat

Můj kousek štěstí

Každé pondělí se můžete potěšit novým vydáním časopisu MŮJ KOUSEK ŠTĚSTÍ. Najdete v něm aktuální zprávy ze společnosti, přitažlivé příběhy známých českých osobností, dechberoucí zážitky ze života čtenářů, spousty výherních křížovek a samozřejmě nechybí ani různé rady pro zdraví, krásu, zajímavé recepty a tipy pro volný čas.

Komentáře

...