Miloval krásnou Jiřinu, oženil se s Divou Bárou

Pešek a Štěpničková_Nevera_CT_Karel Jelen300DPI

Životní dráha talentovaného a neodolatelného herce a brněnského rodáka Ladislava Peška (†80) byla naprosto jasná už v okamžiku, kdy přišel na svět.

Divadlo hrála celá jeho rodina. Otec Ladislav Pech, matka Ema Pechová i sestra Marie. Mezi předky měl navíc Václava Tháma, zakladatele první české divadelní společnosti. Sám se na jevišti poprvé objevil ještě v kočárku jako tříměsíční nemluvně v Pikové dámě.

Poté hrál mnoho dětských postav, ke své nelibosti většinou dívčích. Když pro něj rodiče neměli na večer hlídání, brali ho s sebou do divadla a nechávali sedět v budce nápovědy. Takové dítě by se muselo stát hercem, i kdyby nechtělo.

Zatímco mladý Pešek herectví miloval a hereckého talentu měl na rozdávání. V dětství malý Lála, jak mu v rodině říkali, sledoval všechna ta úžasná divadelní představení bez dechu. Ale byly situace, které ho děsily k smrti! Navždy si zapamatoval, jak tatínek držel v ruce meč a chystal se useknout mamince hlavu.

Malý Lála se rozhodl matku zachránit. Vypozoroval, že nápověda má u sebe zvonek, a když ho třikrát zmáčkne, opona jde dolů. Tímto způsobem maminku zachránil. Ke svému překvapení nebyl pochválen. Všichni se na něho zlobili a dostal, chudinka, na zadek.

Kvůli kočovnému životu rodičů často střídal školy, což ho poznamenalo na celý život. Když se někomu ze spolužáků ztratilo pero, řekli: „Jaképak vyšetřování, ukradl ho ten nový, ten komediant.“ Jako zbraň tedy zvolil smích: „Přinutím je, aby se smáli. Třída je hlediště, surovec je protihráč.“ Rodiče přesto chtěli, aby se věnoval něčemu takzvaně poctivému, solidnímu, a tak ho zapsali na živnostenskou školu, po níž měl nastoupit do papírenského obchodu.

Tehdy se ale Lála vzepřel, papírenský obchod ho nelákal ani v nejmenším. Navíc ve školních lavicích nepatřil mezi premianty, spíš naopak. Podobal se „vykutáleným“ studentům Čuřilovi a Kulíkovi z pozdějších legendárních filmů Škola základ života a Cesta do hlubin študákovy duše.

Sám vzpomínal, jak jednou dostal ve škole facku, načež předvedl tak dokonalé mdloby, že vyděšený pedagog neprodleně volal lékaře. Herectví měl prostě v krvi Nakonec si přes odpor rodičů podal přihlášku na brněnskou konzervatoř a začal se vysněnému povolání věnovat naplno.

Tehdy si také změnil rodné příjmení na Pech na Pešek, aby si ho lidé nepletli s otcem. Temperament a mrštnost si přinesl na divadelní prkna ze hřiště, původně totiž snil o kariéře fotbalisty. O budoucnosti Jiřiny Štěpničkové (†73) možná rozhodla, aniž o to usilovala, babička z matčiny strany, vášnivá divadelní ochotnice, která se přátelila s básníkem Antonínem Sovou.

Bydlela v Pacově, kam k ní jezdívala vnučka z Prahy na prázdniny. Učila ji poznávat přírodu a přivedla ji i k práci na zahradě. Později Jiřina Štěpničková vzpomínala, jak babička říkávala, že rytím zarývá starosti.

Při venkovské práci, na zahradě či na poli dívenka pochopila, co je malicherné a co má význam. Naučila se srovnat si věci v hlavě. V době, kdy vyrůstala na pražské Letné, měla dvě lásky: sport a kino. S kamarády chodila do místního biografu topit v kamnech nebo po promítání zametat sál, aby se zadarmo mohli dívat na filmy.

Přesto tenkrát o herecké dráze neuvažovala. Divadlo jí učarovalo, když se třída rozhodla vydělat si školní akademií na lyžařský pobyt na horách a jedna dívka onemocněla. A kvůli horám a lyžím se Jiřina Štěpničková přes noc naučila její roli.

Tím bylo o jejím osudu rozhodnuto. Maminka novou zálibu v herectví podporovala. Horší to bylo s otcem, který v divadle spatřoval líheň neřesti. Proto Jiřina i její maminka první rok dívčiných studií na konzervatoři předstíraly, že Jiřina chodí na obchodní akademii.

Pravda vyšla najevo poté, co se nadějná studentka objevila na prknech Osvobozeného divadla. Už tehdy, v šestnácti letech, měla vysoké sebevědomí a všem tvrdila, že brzy zakotví v Národním divadle. To se stalo hned o rok později.

Ve svých třiadvaceti letech, v roce 1929, přišel do Národního divadla i Ladislav Pešek. Divadelní a později i filmová hvězda jeho formátu si na nezájem žen nemohla stěžovat. Po každém představení na Peška před divadlem čekaly davy nadšených žen.

Peškův osobní život byl pro jeho okolí tajemnou hádankou, herec si totiž soukromý život neobyčejně úzkostlivě střežil. Ovšem to, že se bláznivě zamiloval do krásné kolegyně z divadla, Jiřiny Štěpničkové, se mu utajit přece jen nepodařilo, lidé si toho všimli.

Okouzlující herečka v té době ztvárňovala především postavy mladých sentimentálních dívek. Brzy začaly přicházet i filmové nabídky – hrála v komedii Muži v offsidu či Miláček pluku. Byla talentovaná, fotogenická, obdivovaná, velmi krásná.

z filmu Jan Cimbura_ Lucernafilm300b

Není divu, že mladý Ladislav Pešek nemyslel na nic jiného než na ni. Také Štěpničková se do sympatického, pohledného muže zamilovala. Pravděpodobně plánovali společnou budoucnost, ale jejich láska neměla skončit šťastně, dá se říci, že byla tragická.

Manželství spolu ti dva nikdy neuzavřeli. Příběh této lásky připomíná smutný román. Osud rozhodl, že Jiřina Štěpničková a Ladislav Pešek spolu žít nebudou, i když se mají rádi. Peškova popularita, namísto aby ho těšila, mu nakonec silně poničila život.

Začátkem třicátých let se do něho bezhlavě zamilovala psychicky narušená fanynka. Psala mu vzkazy, které podepisovala: Divá Bára. Začalo hercovo soukromé peklo. Pomatená dívka vyhrožovala, že se zabije, nebude-li Pešek opětovat její city.

Přecitlivělý Pešek dívku navštívil, pocházela z bohaté židovské rodiny, a její otec mu řekl: „Buďto si ji vezmete, anebo ji máte na svědomí.“ Nešťastník tedy uzavřel s „Divou Bárou“ sňatek.

Protože manželka byla židovského původu, mělo na něj později spadeno gestapo. Jen popularita herce zachránila od transportu do koncentračního tábora. Po válce se přece jen rozvedl, protože „Divá Bára“ se zakoukala do jiného.

Se Štěpničkovou se nevídali, přesídlila do vinohradského divadla, ale docela si z očí nezmizeli. Říká se, že Pešek si celý život vyčítal, že si Jiřinu Štěpničkovou nevzal. Dokonce se vinil i z toho, když byla Štěpničková v padesátých letech odsouzena za pokus o přechod státní hranice na patnáct let do vězení.

Setkali se pak ještě po letech při natáčení snímku Povídky malostranské – Přivedla žebráka na mizinu, kde Pešek hrál žebráka Vojtíška a Jiřina žebračku Milionovou. Jako by to symbolizovalo nejen konec jejich kariéry, ale i závěr života.

Štěpničková zemřela necelý rok nato, Pešek o rok později, a v takové tichosti, že o tom nevěděli ani kolegové z Národního divadla. .

Časopis, který by vás mohl zajímat

Můj kousek štěstí

Každé pondělí se můžete potěšit novým vydáním časopisu MŮJ KOUSEK ŠTĚSTÍ. Najdete v něm aktuální zprávy ze společnosti, přitažlivé příběhy známých českých osobností, dechberoucí zážitky ze života čtenářů, spousty výherních křížovek a samozřejmě nechybí ani různé rady pro zdraví, krásu, zajímavé recepty a tipy pro volný čas.

Komentáře

...