Probudila jsem se uprostřed noci. Rozlepila jsem oči a nestačila jsem se divit. Ložnice byla plná podivného světla, které v pravidelných intervalech problikávalo.
Před deseti lety jsem podstoupila laserovou operaci očí, po které jsem musela dva dny dodržovat klidový režim. To znamenalo žádný počítač, žádnou televizi, žádné knížky. Vzhledem k tomu, že jsem bydlela sama, nedovedla jsem si představit, co budu ty dva dny dělat. Nejspíš se ukoušu nudou.
Vyrazili jsme na chalupu
Nakonec mi trn z paty vytáhla kamarádka Irena. „Pojeď se mnou a se Zdeňkem na chalupu. Je tam čerstvý vzduch a klídek. Vezmeme sousedovic psa Gregora a vyrazíme na krátkou procházku do okolních lesů.
“ Když mi to navrhla, spadl mi kámen ze srdce. Se slunečními brýlemi na očích a malou cestovní taškou jsem se jim nakýblovala do auta a vyrazili jsme směr Orlické hory. Cestou jsem pozorovala rozmazanou okolní krajinu a těšila se, jak si to na chalupě užijeme.
Ustlala mi v malé špeluňce
Když jsme dojeli na místo a Irena se Zdeňkem nosili věci z auta do chaloupky, posadila jsem se na lavičku na předzahrádce. „Bože, tady je krásně,“ vydechla jsem. Irena se usmála.
„Tak pojď, ukážu ti, kde budeš spát,“ řekla a vzala mě za ruku. Prošly jsme chodbičkou pod schody a pokračovaly dál do zadní části baráčku, kde byla malá místnost se zkosenými stropy a jedním malým okénkem s výhledem do lesa.
„Hned za rohem je záchod, takže když se ti bude v noci chtít, nebudeš muset bloudit do celém domě.“
Nechápala jsem, odkud se ta záře bere
Po večeři jsme si zahráli šarády, trochu jsme popili, popovídali si a kolem půlnoci jsme šli spát. Usnula jsem jako kotě, ale kolem druhé ráno mě probudilo nutkání na záchod.
„Achjoo,“ nadávala jsem ospale a snažila se rozlepit oči, do kterých jsme si před spaním nakapala kapky. Když se mi to konečně podařilo, zůstala jsem sedět na posteli s pusou dokořán. „Bože, co to je?“ vydechla jsem nevěřícně a mžourala před sebe.
Celý pokoj ozařovalo jakési zelené světlo, které v pravidelných intervalech blikalo jako neon na diskotéce. Vůbec jsem nechápala, co se děje, ani odkud se to světlo bere. Malým okýnkem jsem se podívala ven, ale tam byl jen tmavý les.
Polilo mě horko. Srdce mi bilo jako zvon a začínala jsem se bát. Nenapadlo mě nic lepšího, než se schovat pod peřinu.
Tajemství odhaleno
Po pár minutách jsem deku odkryla. Podivná záře byla v pokoji pořád. Na nic víc jsem nečekala. Hodila jsem přes sebe župan a běžela za Irenou. Neomaleně jsem ji vzbudila a naléhala na ni, aby šla se mnou.
„Co se děje?“ ptala se rozmrzelým hlasem stále dokola. „Za chvíli sama uvidíš!“ Vstoupily jsme do pokoje. Stále byl zahalený do zeleného světla. Irena překvapeně vyvalila oči. „Co to je?“ Pokrčila jsem rameny.
„Nejspíš ufoni, co já vím,“ snažila jsem se o žert. Jak se ale záhy ukázalo, žádní ufoni to nebyli. Zelené světýlko byla vlastně dioda na mém mobilu odrážející se ve velkém zrcadle, která upozorňovala na nepřijatý hovor.
Já jsem si jí však kvůli svého rozmazanému vidění nevšimla. Zvláštní ale bylo, že když jsem druhý den na to číslo zavolala, hlásilo mi to, že číslo neexistuje.
Dorota B. (45), Trutnov
