O číslicích se říká, že mají zvláštní moc. A u některých lidí ji dávají opravdu najevo.
Toho, jak čísla mohou osudově zasahovat do lidského života, jsem si všimla až zpětně. Většina lidí o takových věcí moc nepřemýšlí, souvislosti nehledá a když nějakou zvláštní spojitost objeví, považuje to za náhodu. Dnes je mi šedesát let a když se ohlédnu za svým životem, tak tam vidím pravidelné cykly nebo opakující se data, přinášející štěstí nebo zkázu.
Ten cyklus je jasně vidět!
Narodila jsem se dvanáctého prosince, čili dvanáctý den dvanáctého měsíce. Dvanáctka hrála v mém životě zásadní roli. Když mi bylo dvanáct roků, přistěhovali se do vedlejšího domu noví majitelé, kteří měli dva syny. Staršímu z nich, Mirkovi, bylo dvanáct jako mně. V době středoškolských studií jsme se do sebe zamilovali. Svatbu jsme měli ve čtyřiadvaceti, když Mirek ukončil vysokou školu. A dvanáctiletý cyklus pokračoval. Dlouho jsme se marně snažili o dítě, třikrát jsem otěhotněla a o miminko přišla. V době, kdy jsme to už vzdávali a byli rozhodnuti pro adopci, přišla jsem znovu do jiného stavu. Dcera Míša se mi narodila v šestatřiceti letech. Nebylo to sice v prosinci, ale přišla na svět dvanáctého června ve dvanáct hodin a dvanáct minut! V té době už jsem o číslech ve svém životě leccos věděla nebo tušila a tak jsem narození Míši brala jako další důkaz toho, jak moc mě ovlivňují.
Co přijde za dvanáct let?
Pokud už jste předem odhadli, že jsem se v osmačtyřiceti letech rozvedla, nemýlíte se. Manželství mi vydrželo dvacet čtyři roků. Rozhodně jsem k tomu ale nijak podvědomě nesměřovala. Mirek si zkrátka našel mladší partnerku, běžný a banální případ. Vydržel s ní dost dlouho, ale nakonec sklidil, co zasel: partnerka pro změnu opustila jeho. Udržovali jsme celkem korektní vztahy a poté, co byl znovu sám, jsme se stýkali stále častěji. V den mých šedesátých narozenin jsme během oslavy řekli přátelům a známým, že se k sobě vracíme. V této souvislosti mám jednu dost odůvodněnou obavu z toho, co přijde, až skončí šestý dvanáctiletý cyklus a nám oběma bude sedmdesát dva. Bojím se toho, že někdo z nás zemře, buď já nebo Mirek. Dokonce i tuším datum, tedy ne úplně přesně, jen den. Všichni ti, které jsem měla ráda a kteří už nejsou na tomto světě, totiž zemřeli pětadvacátý den v měsíci.
Smrt chodila pětadvacátého!
Na rodinné hrobce se to dost divně vyjímá, pokud o těch číslech víte, ale i tak myslím neznámého návštěvníka hřbitova to množství pětadvacítek zarazí. Můj děda, kterého jsem v dětství tak milovala, dostal infarkt pětadvacátého března. Babička podlehla boji s rakovinou pětadvacátého listopadu. Otec měl těžkou nehodu, po které ležel dva týdny v nemocnici. Zemřel pětadvacátého prosince a byly to ty nejsmutnější Vánoce, jaké kdy člověk může zažít. Maminka pak zesnula tiše a klidně ve spánku pětadvacátého ledna, pět let po otcově smrti. Měla jsem i dva bratry, z nichž žije už jen jeden. Ten druhý, mladší, spáchal sebevraždu kvůli nešťastné lásce. Stalo se to pětadvacátého srpna a bylo mu pětadvacet let.
Třináctka nenosí smůlu!
Čísla mi naštěstí projevují i svoji přízeň, hlavně ona nechvalně proslulá třináctka. Třináctého jsem nastupovala do své první práce, kde jsem vydržela spoustu let. Třináctého jsem vyhrála ve Sportce, sice ne hlavní výhru, ale částku, která se v té době opravdu náramně hodila. A třináctého jsem se dozvěděla o dědictví po jedné vzdálené tetě. Nevím, jestli jsem opravdu s těmi čísly jen takový zvláštní a křiklavý případ, možná ano. Třeba ale i některé z vašich čtenářek najdou ve svých životech zajímavé souvislosti, které si dosud neuvědomovaly!
Marie L., (60), Most
