Svůj život jsem promarnila s nesprávným mužem a okamžik, kdy jsem potkala toho pravého, mě málem minul. Člověk se může snažit, jak chce, se špatným partnerem šťastnou rodinu nevybudujete!
Dětství jsem šťastné neměla, moji rodiče byli jedním z těch párů, které se nikdy neměly potkat.
Nemohli být ani spolu ani bez sebe. Já jsem v tom jejich vztahu hrála okrajovou roli a později mě jen využívali k tomu, aby druhému ublížili. Jak jsem vyrůstala, umínila jsem si, že až budu mít vlastní rodinu, bude všechno jinak. Nikdy jsem nepatřila k děvčatům, která chtějí dělat kariéru, nebo jen ulovit bohatého chlapa a mít se dobře. Já chtěla najít hodného a chápavého muže a s ním si pořídit velkou rodinu. A našla jsem ho už za studií. Jmenoval se Martin, končil práva, nebyl to sice krasavec, ale byl milý a pozorný, znal spoustu věcí, mohla jsem ho poslouchat celé hodiny, ohromně jsme si rozuměli. Když mluvil o budoucnosti, já v ní byla také. Naše svatba byla romantická, jako by vypadla z mých snů - bílé krajky a růžičky. Začátky nebyly jednoduché. Rychle za sebou se nám narodily dvě dcerky. Martin si ale zařídil notářskou praxi a dařilo se mu. Ty první roky jsem se cítila šťastná.
Pád idylického manželství
Vše se muselo podřídit mému muži. To mi přišlo ale v pořádku, staral se o nás a byl stále v jednom kole. Připravit mu skvělé zázemí jsem brala jako samozřejmost. To nejlepší chtěl vždy pro sebe, občas si vzal i to, co jsem připravila pro děti. Když dorazil domů, musel být naprostý klid a děti pěkně potichu. Časem měl čím dál méně času a byl popudlivější. A já ustupovala, věřila jsem, že tak to má být. Úspěšný manžel, manželka vždy upravená a usměvavá, rozkošné holčičky, doma pěkně naklizeno a navařeno - to jsme zkrátka byli my! Naše perfektní vzorná rodinka! Přišla jsem potřetí do jiného stavu, pokoušeli jsme se o chlapečka, a pár dnů před porodem to přišlo.
Rána, po které už nic nebylo jako dřív. Jistá „dobrá“ duše mi prozradila, že můj Martin čeká děcko s další ženou.
Stále jsem budovala „skvělý“ vztah
Byla to pro mě strašná rána, na Martina jsem v šoku okamžitě udeřila. Sesypal se a dokonce plakal, že to byl jen úlet. Ta žena si to chtěla nechat a k potratu ji nemohl nutit... Že o nás stojí víc, že nás neopustí a že už se to nebude opakovat. Prý dostal pořádně za vyučenou. Když se narodila naše další zdravá holčička Amálka, rozhodla jsem se manželovi odpustit. Bála jsem se, že ta druhá bude mít chlapečka, a tomu dá Martin přednost. Byla to ale také holčička a Martin se dušoval, že bude jen s námi. O své dítě s jinou ženou se ale přece postarat musí. Říkala jsem si, že nemůže tu holčičku opustit, že ta za nic nemůže, tatínka taky potřebuje. Ale nechtěla jsem o tom nic vědět. A tato pštrosí taktika se mi nevyplatila. Jeho „úlet“ brzy čekal další děcko a já se to dozvěděla přímo od ní. Martin se už ani nevymlouval, řekl mi, že vždycky budeme na prvním místě, ale musíme se o něj podělit.
Děti mi řekly, ať se rozvedu
Situace se vyhrotila, Martin byl na padnutí a plně se projevila jeho diktátorská povaha. Ale ta se projevovala jen se mnou! U té druhé hrál druhé housle. Tam musel sekat dobrotu! Navíc chtěl, aby se děti přátelily, ale ty se nemohly ani vystát, a to bylo jen zdrojem dalších hádek. Připadalo mi, že ke mně domů nosí už jen špinavé prádlo k vyprání. U mě měl plný servis, odpočinul si, najedl se, zatímco s tou druhou si užíval. Oči mi otevřely až moje děti. Mé nejstarší bylo 18 let, když mi sama řekla, ať s tátou nezůstávám jen kvůli ní a jejím sestrám, ať se neobětuji a něco se svým životem udělám. Když vám tohle řekne vlastní dítě, je to pro vás šok, ale hned jak jsem se vzpamatovala, musela jsem přiznat, že má ve všem pravdu. Jako normální spokojená rodina jsme stejně už dávno nefungovali.
Šťastná za minutu dvanáct
Podala jsem žádost o rozvod. Martin neskutečně vyváděl, plakal, vyhrožoval, dělal výstupy, zvlášť mezi lidmi, bylo mu jedno, že mu to pracovně ublíží. Já ale neustoupila a přišel den, kdy jsem byla volná. Holkám jsem ve styku s otcem nebránila, nechala jsem to na nich. Martin mě považoval i po rozvodu za svůj majetek, stále se u mě objevoval a představoval si, že povedeme milostný život jako dřív a já se o něj budu starat. Moje začátky byly krušné, ale nakonec se mi podařilo sehnat dobrou práci, najít si nové přátelé a z jednoho z nich se později stal můj nový životní partner. Bez svatby, jak se říká na psí knížku, jsem až s ním poznala, co je to mít partnera, o kterého se můžu opřít a důvěřovat mu. I Martin nakonec pochopil a stáhl se. Nedávno jsem ho potkala s jeho druhou manželkou. Hádali se na veřejnosti a on jí ustupoval. Takovou ženu nejspíš potřeboval. Byla panovačná a hysterická. Pocítila jsem spokojenost, že jsem se dokázala vymanit ze vztahu, který mě ničil. A také lítost, že jsem promarnila tolik let s mužem, který nestál ani za pár společných víkendů.
Libuše Š. (57),
