Setkat se s někým z minulosti, koho tíží svědomí, nemusí být jen strašidelnou záležitostí.
Po smrti manžela jsem nezůstala jen tak sedět doma a koukat do zdi. Celý život jsem byla dost aktivní a tak jsem se připojila k jednomu turistickému oddílu seniorů. Dvakrát, někdy i třikrát do měsíce jsme jezdili obdivovat krásy naší vlasti. Někdy to byly výlety jednodenní, jindy na celý víkend. A právě na jednom z nich se to stalo.
Spatřili jsme podivné světlo
Bylo pozdní jaro a my jsme se s turistickým oddílem vydali na Šumavu. Ubytování jsme měli zajištěné v jednom větším penzionu. Všechno bylo jako vždy dobře zorganizované. Večer jsem se šla projít s jedněmi známými: manželským párem v mém věku. Cesta nás zavedla do hustšího lesa, který se rozkládal za penzionem. Pomalu se začalo stmívat. Už jsme se pomalu obraceli k návratu, když najednou Lída, paní z toho páru, vykřikla. Beze slova ukazovala stranou od cesty. Podívali jsme se tam a také mně se v tu první chvíli sevřelo srdce nepříjemným překvapením. Spatřila jsem totiž podivné namodralé světlo, připomínající lidskou postavu. Nikdy jsem na duchy moc nevěřila a proto jsem se vzpamatovala jako první. Vyslovila jsem domněnku, že je to třeba jen nějaké fosforeskující dřevo, o jakém jsem už kdysi slyšela - i když jsem si v tu chvíli uvědomila, že to prý vydává žlutou nebo zelenou barvu. Manželé, kteří mě doprovázeli, se částečně uklidnili. Potom ale to světlo promluvilo!
Já jediná jsem neutekla
Slovům nebylo rozumět, ale na tom v danou chvíli nezáleželo. Než jsem se stačila vzpamatovat z dalšího úleku, zůstala jsem na místě sama. Manželský pár se dal na rychlý ústup a vůbec se neohlížel na to, co se mnou bude. Začala jsem zhluboka dýchat, abych se uklidnila. Říkala jsem si: no a co, stejně už jsem na světě sama a měla jsem dobrý život. Ať se tedy stane, co se má stát. Čekala jsem, co se bude dít. Hrdlo se mi sevřelo ve chvíli, kdy se to světlo ve tvaru lidské postavy začalo pohybovat ke mně. A znovu se ozval hlas. Zkusila jsem se soustředit, abych rozpoznala, co mi chce přízrak sdělit. Hlas byl hlubší a mužský. Nezněl nijak výhrůžně, spíš naopak. Zdálo se, jako by mě chtěl o něco poprosit. Dala jsem najevo, že pozorně poslouchám a požádala tu bytost, aby se vyjadřovala pomalu a srozumitelně. Konečně jsem rozeznávala jednotlivá slova. Po několika minutách jsem pochopila, že se na tomto místě stal kdysi nějaký zločin. Někdo někoho zabil. A po další chvíli jsem si uvědomila, že ke mně promlouvá přímo duch toho vraha!
Vypátrala jsem, co se tenkrát stalo!
Z útržků, které jsem si dávala dohromady, jsem složila základ toho starého příběhu. Ten muž, jehož duch mě oslovil, byl kdysi zamilovaný do mladé dívky, ale ona ho odmítala. Žárlil a když se měla dotyčná vdávat, počíhal si na ni a zkoušel jí to rozmluvit. Odmítla a on ji v záchvatu lítosti a žárlivosti zabil. Pak utekl do ciziny a až po letech se na místo vrátil. Nevydržel tíhu svědomí a oběsil se. Musí se ale vracet na místo svého zločinu tak dlouho, dokud mu někdo neodpustí! Místo strachu jsem v tu chvíli cítila skoro lítost. Řekla jsem tomu přízraku, že si vytrpěl dost a že mu odpouštím. Krátce nato zmizel a já se vrátila do penzionu. Tam už se chystali na pátrací akci. Manželé mezitím řekli, co se nám stalo. Já jsem jejich vyprávění doplnila tím, že duch pak zmizel. Stejně nám nikdo moc nevěřil. Nedalo mi to a později jsem pátrala v místní kronice. Opravdu jsem našla záznam o nevyřešeném zabití mladé ženy ve 20. letech minulého století. A o 15 let později pak našli v lese oběšence, místního muže, který se vrátil z ciziny. Pro mě je to dostatečným důkazem, že to, co jsem onoho večera v lese viděla, bylo skutečné a ne jen nějaké stařecké halucinace!
Zdena M., (58), Plzeň
