To, že některé osoby vidíme pouze my, neznamená, že neexistují.
Předloni jsme si s manželem půjčili chatu od známých, kteří odjeli dlouhodobě do zahraničí. Na oplátku jsme jim slíbili, že se o chatu budeme pravidelně starat, což jsme také každý víkend dodržovali. Jezdili jsme tam nejprve s Vaškem sami, potom nás tam jednou navštívila naše dcera Renata s vnučkou Gábinkou. Pro pětiletou holčičku to bylo ideální místo a tak jsem Renatě slíbila, že si holčičku k sobě na týden na chatu vezmeme.
Vnučka nic neviděla!
Ráda jsem chodila na procházky do okolí. Byla tam krásná příroda, hluboké lesy, rybníky. Doufala jsem, že Gábinka není natolik rozmazlená, aby se bránila vyšlapovat si se mnou. Znala jsem jí jako snaživou a aktivní holčičku a to se také potvrdilo. Gábinka byla skoro k neutahání a nakonec jsem nestíhala spíš já. Pouštěly jsme se na výpravy do stále širšího okolí, zatímco Vašek prováděl na chatě většinou různé udržovací práce. Při jedné z našich cest jsme se s vnučkou dostaly do poměrně hlubokého a temného lesa. Panoval tam chlad a skoro posvátné ticho. Jindy tak živá Gábina ztichla a pevně se mě držela za ruku. Najednou jsem si všimla, že na kraji pěšiny někdo stojí. Byla to stará paní a vypadala utrápeně. Nejprve jsem se jí trochu polekala, ale potom jsem automaticky pozdravila. Vnučka se na mě udiveně podívala a zeptala se, komu říkám dobrý den. S údivem jsem zjistila, že Gábinka tu starou ženu nevidí. Málem se mi podlomila kolena. Rychle jsem to nějak zamluvila a přidaly jsme do kroku. Po té staré ženě, která byla, jak to tak vypadalo, tajemným přízrakem, jsem se ještě jednou podívala. Měla v očích nekonečný smutek, ale na mě se usmála. To mě ale vůbec neuklidnilo.
Chtěla jsem vědět, co se děje
Přemýšlela jsem, jestli mám o té zvláštní vidině říct Vaškovi. Možná by se mi nevysmál, ale stejně by si myslel, že se mi něco zdálo nebo si jen vymýšlím. Ostatně kdyby se zeptal vnučky, ta by mu potvrdila, že jsme žádnou starší paní nepotkali. A navíc by prozradila, že jsem pozdravila, i když v lese nikdo nebyl. Rozhodla jsem se, že to pustím z hlavy, možná to opravdu byl jenom přelud. Jenže druhý den jsem tu ženu spatřila znovu, na jiném místě, Ani tentokrát ji Gábinka neviděla, zjevila se pouze mě. Tentokrát se dívala starostlivě a láskyplně a její pohled nejvíc ulpěl na vnučce. Protože stála na místě a nehýbala se směrem k nám, neměla jsem strach. Chtěla jsem té záhadě ale přijít na kloub. Tím spíš, že stará žena se objevila během mojí procházky s Gábinkou i další den. Využila jsem toho, že vnučka chtěla místo příští procházky v lese zůstat na chatě s Vaškem. Chodila jsem po lesích a čekala, jestli se ta žena objeví, ale nestalo se tak.
Dávná a bolestná historie
Cesta mě zavedla až do vzdálené vesnice. Dala jsem se tam do řeči s jednou místní paní. Úmyslně jsem zavedla řeč na to, co se mi přihodilo, ale ne přímo. Uvedla jsem, že jsem slyšela nějakou pověst o přízraku staré ženy, který se v lesích zjevuje. Nečekala jsem, že by o tom ta vesničanka něco věděla, ale kupodivu hned zareagovala. Řekla mi, že to je přece stará Borková, která straší už dlouhá léta. Nikomu ale prý nic neudělá a objevuje se jen těm, kdo mají malé dítě. Sama totiž kdysi dávno prý šla se svojí dcerkou kolem rybníka, maličká jí tam spadla a Borková ji nemohla pomoci, protože neuměla plavat. Zešílela a dlouho byla v blázinci, ale ve stáří se vrátila a zemřela v rodné vsi. Zjevuje se prý jen proto, aby varovala rodiče nebo prarodiče s dětmi, ať na ně dávají pozor. Poděkovala jsem za výklad. Tu starou nešťastnou ženu jsem pak s Gábinkou potkala ještě jednou, ale tentokrát jsem se na ni tiše usmála.
Naďa P., (57), Tábor
