Naše láska vykvetla – na stavbě

shutterstock_320685620

Nemusím asi podotýkat, že v době, o které vyprávím, byly třicetileté ženy ve většině případů už takzvaně pod čepcem. Potkávala jsem spolužačky ze „základky“ s kočárky, ale častěji s předškolními, ba i školními dětičkami po boku.

Dnes se doba otočila o sto osmdesát stupňů, zdaleka ne každá žena ve třiceti je provdanou maminkou. Mladé dámy jsou posedlé kariérou, vzděláváním, cestováním. Ovšem za mých mladých let platilo, že která není v tom věku u kamen a nevaří kašičku pro děťátko, je prostě – divná.

Tím hůř jsem se cítila. Naděje, že narazím na spřízněnou duši, byla čím dál menší. Moji vrstevníci byli do jednoho beznadějně – ženatí. Jeden jako druhý spěchali z práce domů, za manželkou a za potomkem. Navíc předělávali byty či dokonce stavěli svépomocí pro rodinu dům.

Možná to bude znít výstředně, ale i já jsem stavěla domy. To ostatně u profese stavbyvedoucí není nic zvláštního. Šéfovala jsem mnoha mužům, a tak jsem si chtě nechtě musela osvojit řízné, drsné, ba až vojenské vystupování.

Také vás může zajímat ...

V opačném případě by mě nebrali vážně. V začátcích kariéry, hned po škole, jsem si lehkomyslně ponechala účes z dlouhých vlasů, ale i jím jsem provokovala. S těžkým srdcem jsem se nechala ostříhat nakrátko a rozloučila jsem se i s takovou tou ženskou křehkostí, kterou muži mylně považují za slabost.

Začala jsem se chovat jako generál před bitvou, nic jiného mi nezbylo. Neposlouchali by mě. A to jsem si při té obrovské zodpovědnosti, která na mě padla, opravdu nemohla dovolit. Musela jsem se stát jedním z nich.

I když jen navenek. Což mou osamělost prohloubilo. Ale bylo to pořád lepší, než aby domy, vystavěné pod mým vedením, spadly. Lepší být svobodná než ve vězení, nezdá se vám? Moje zaměstnání bylo ještě ke všemu kočovné.

Když práce dospěla k uspokojivému konci, jelo se jinam. Moje maminka byla z mé profese, pro ženu poněkud netradiční, chudinka celá vystrašená. „Míšo, vždyť ty se nevdáš!“ říkala mi s děsem v očích.

Nemohla tušit, stejně jako já, že se jednoho jarního dne „na place“ seznámím s kolegou, stavbyvedoucím, který nebude zadaný. Byl o dost starší než já, rozvedený, nápadně pohledný a náramně vtipný.

A jak jsem si osvojila to vojenské chování, tak když jsem ho viděla poprvé, řekla jsem si v duchu: Toho ulovíš. A je to rozkaz! Protože máš, holka, nejvyšší čas. Jelikož o rozkazech se nediskutuje a plní se s okamžitou platností, poslechla jsem se.

Dobře jsem udělala. Dnes už máme dospělou dceru.

Michaela S. (59), Jihlava.

Časopis, který by vás mohl zajímat

Můj kousek štěstí

Každé pondělí se můžete potěšit novým vydáním časopisu MŮJ KOUSEK ŠTĚSTÍ. Najdete v něm aktuální zprávy ze společnosti, přitažlivé příběhy známých českých osobností, dechberoucí zážitky ze života čtenářů, spousty výherních křížovek a samozřejmě nechybí ani různé rady pro zdraví, krásu, zajímavé recepty a tipy pro volný čas.

Komentáře

...