Můj kousek štěstí

Naší loďky se chopil vítr a hnal nás k prokletému místu

Ta opuštěná stavba nás přitahovala svou děsivou minulostí. Nedali jsme na varování místních, a chtěli se tam podívat. Málem jsme za svou zvědavost krutě zaplatili.

Ten výlet jsme si plánovaly už dlouho. Vnučka Žanetka oslavila patnácté narozeniny, když jsme do Casanova rodného města dorazily – já, dcera a vnučka. Legenda o hrůzostrašném ostrově nedaleko Benátek nás ohromila. Maličký ostrůvek se jmenuje Poveglia a místní se jej děsí tolik, že kolem nevedou žádné lodní trasy a přístup na něj je přísně zakázán. Jak si ostrov svou děsivou pověst zasloužil? Bývalo na něm psychiatrické sanatorium a jeden z lékařů zde prováděl velmi netradiční pokusy. Díky těmto experimentům vídali pacienti podivné bytosti. Sám lékař se nakonec zbláznil. Protože se i nadále děly na tomto místě zvláštní věci, byl ostrov oficiálně uzavřen a přístup na něj zakázán.

Byl jako magnet

Všechny tři jsme se shodly na tom, že ostrov musíme vidět. A hned jsme se pídily po rybáři, který by s námi ostrov obeplul. Našly jsme jednoho, který byl za nemalý peníz ochoten riziko podstoupit. Za nejbezpečnější čas stanovil brzké ráno, a my jsme si s nadšením přivstaly. Ve světle slunce a s oblohou bez mráčku vypadal ostrov nevinně. Chtěly jsme se dostat co nejblíže. Na jednom z míst jsme požádaly zastavit. Poveglia byla tichá a opuštěná... Zvláštní ale bylo, že jsme neslyšeli na ostrově zpívat ptáky, jen šumění moře, jak narážely vlny o břeh. A pak se to stalo… Žanetka se vztyčila na loďce a ukázala na ostrov: „Tamhle někdo je!“ Rybář vnučku upřeně sledoval. „Nikoho nevidím. Kde?“ zeptala se dcera, ale Žanet už neodpověděla - jen strnule zírala před sebe.

Ovládl ji duch?

Rybář nervozně naznačil, že je třeba odplout. Ať se vnučka posadí na své místo. Ona ale stála jako přikovaná. Chytla jsem ji za ruku a lehce jí zatřásla. Otočila ke mně pomalu obličej a podívala se mi do očí. Mráz mi přeběhl po zádech. Ty oči, které se na mě dívaly, nebyly její. Něžné rtíky Žanetky se zkroutily v úsměv, který ji dal šílený výraz. Celé vnuččino tělo bylo v podivném napětí. Jako by se chystala skočit do vody a plavat k ostrovu. Nevím, co by se bývalo stalo, kdyby nezasáhl rybář. Bleskurychle nasadil vnučce na krk růženec. Žanetce se zachvěla víčka, jak zamžikala očima, a posadila se jak se jí nohy podlomily. Rybář už nečekal a vyrazil.

Vír kolem kroužil

Byla to asi náhoda, ale v tu chvíli se zvedl vítr a vlny nás nebezpečně rozhoupaly. Nevím, odkud se tak rychle přihnaly mraky, ale nebe se zatáhlo. Vichr s kapkami deště nás bičoval do tváří a snažil se hnát naši loďku zpátky k ostrovu. Rybář bojoval urputně, křičel italsky a klel na všechny světové strany. Naštěstí jsme nerozuměly ani slovo. Byl zázrak, že jsme se nepřeklopili. Nakonec jsme se od ostrova vzdálili tak, že nám zmizel z očí. S rybářem jsme se v přístavu rozloučili a nemohli jsme si nevšimnout, že byl pod trikem ověšen křížky. Nic zkrátka nenechal náhodě, na plavbu k ostrůvku Poveglia se opravdu dobře vyzbrojil!

Ivana (61), Brno .

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden