Nejdřív jsme se pohádali, potom jsme se museli brát

V mládí, a to už je hodně dávno, jsem se ocitla na jednom z našich nádherných hradů – jako sezónní průvodkyně. Myslela jsem, že to bude pro mě jen běžná brigáda, opravdu jsem netušila, že si tu zároveň najdu i lásku na celý život.

Bylo mi totiž pouhých osmnáct let a domnívala jsem se, že se budu vdávat až za dlouhou dobu. Osud se tomu nejspíš smál, měl jiné plány. Jenže já chtěla studovat historii, ležet v knihách a také si samozřejmě užívat života.

Bývala jsem městské děvče. Tehdy jsem ještě bydlela s rodiči v Praze a nikdy v životě by mě nenapadlo, že se odtamtud někdy odstěhuju. Milovala jsem kavárny, divadla, koncerty, knihovny, pamětihodnosti. I proto jsem si sehnala romantickou brigádu ve zdech hradu ze třináctého století.

Nocovala jsem v rozlehlých místnostech pro průvodkyně, byla jsem tak šťastná! Přitom brigáda byla náročná, do hradu jsem chodila i šestkrát, sedmkrát denně, prohlídka trvala celou hodinu a některé výpravy byly neuctivé, nevychované, drzé.

Také vás může zajímat ...

Školní výlety, no to bylo něco! Přesto jsem měla pocit, že nejvíc „zlobí“ dospělí. Výprava, o které chci mluvit, mi utkvěla v paměti ze všech nejvíce. Byla sobota, den, kdy na hrad přicházely davy zvědavých turistů.

Kéž by ovšem byli zvědaví na historickou památku a průvodcův výklad. Mnozí z nich se po hradních komnatách nerozhlíželi, nic si neprohlédli – a vyrušovali hloupým smíchem, hovorem či nevhodnými poznámkami.

Když jsem si tehdy svou skupinku vedla na nádvoří, bylo mi jasné, že následující hodina prohlídky hradu bude drsným útokem na mou nebohou nervovou soustavu. Bylo tu několik rodin s malými neposlušnými dětmi, také uječené mladičké blondýnky a skupinka trampů v džínách, potrhaných džínových vestičkách a s velikými černými klobouky.

Hned od začátku si ze mě dělali legraci, domnívali se, že jsou neobyčejně vtipní. „Že vy tady, slečno, v noci strašíte?“ šibalsky na mě mrkal ten nejvyšší z nich, už když jsem kontrolovala vstupenky u vstupní brány.

„Půjdeme do hladomorny? Potřeboval bych zhubnout,“ snažil se být vtipný i jeho kamarád s liščím ocasem obtočeným kolem klobouku. „Kolik je vám let, slečno průvodkyně? Pracujete tady od začátku, tedy od třináctého století?“ pokoušel se i další člen trampské skupinky o legrácky.

Měli by mi zvýšit plat, vzdychla jsem v duchu. Jenomže to byl jen začátek. Během výkladu se mi třásly ruce a divoce ježily vlasy. Děti se praly a ječely, aniž je tatínkové a maminky okřikli. Jeden z tatínků fotografoval v kapli, což bylo přísně zakázáno, další sahal na vycpaného medvěda, což se rovněž nesmělo.

Blondýnky se hihňaly a pištěly ve snaze zaujmout trampy. Ani ti nelenili: První si zapálil cigaretu, druhý liščím ohonem srazil cínový pohár, třetí plácl jednu z upištěných blondýnek po zadku, až to zadunělo.

Pak zazněla další rána, někdo se v loveckém salonku pokusil shodit mohutné paroží. To už mi ovšem, jak se lidově říká, ruply nervy. Poprosila jsem výpravu, aby se shromáždila kolem mě a aspoň na několik vteřin ztichla.

Když to kupodivu opravdu učinili, řekla jsem, že děkuji těm, kdo mi pozorně naslouchají, ale že jsou jenom tři. Zatímco všichni ostatní vyrušují, ničí interiér, kouří v prostorách historické památky a dokazují tím, že mají v hlavě piliny.

Na hradě nemají co dělat, ať se raději vrátí do pomocné školy. „Končím prohlídku!“ zařvala jsem. „A běžte si klidně stěžovat!“ Vysíleně jsem se dovlekla na první nádvoří, zhroutila se na lavičku schovanou v tom nejodlehlejším koutě pod lípou a zapálila si cigárko.

Už dlouho mi cigareta tak nechutnala. Pak jsem ke své hrůze postřehla, že se ke mně blíží jeden z trampů, naštěstí aspoň ne ten s liščím ohonem. Též labužnicky kouřil. Vypadal maličko provinile. Bez dovolení si sedl ke mně na lavičku, pokrčil rameny a pravil: „Trochu jsme to přehnali, co?“ Kývla jsem, ale nijak jsem ho neproklínala.

Protože si sundal klobouk, zjistila jsem, že vypadá opravdu dobře. „Budeš tu i zejtra?“ zajímal se. „Jako že byste zase šli na prohlídku a otravovali ještě víc než dnes?“ zasyčela jsem.

„Ne!“ odpověděl rychle. „Přišel bych sám. Můžu?“ Zachovala jsem ponuré ticho. Pak už si pro něj přišli ti ostatní a odvedli ho do restaurace Pod Hradem. Modlila jsem se, aby to nebyly jen řečičky, aby druhý den opravdu přišel.

Vykukovala jsem z okna průvodcovské místnosti hned od rána. Objevil se až před čtvrtou. Dělala jsem, že je mi to fuk, ale měla jsem radost. Z okna rytířského sálu jsem uviděla, že sedí na lavičce a rozhlíží se, kde jsem.

Čekával na mě každý den ve stejnou dobu. Hrad se zavíral v pět, pak jsme vyrazili do hospody nebo na procházku okolními hustými lesy. Jmenoval se Karel a líbil se mi vlastně od první chvíle, jenomže mi připadalo, že nemáme společné zájmy.

Jak jsem už říkala, byla jsem městská slečinka, kavárenský typ. Pobyt v lese mě nelákal. Brouzdat po vlhkých loukách, protahovat se pichlavým roštím, brodit se blátem a utíkat před sršni a zmijemi, na tom jsem nic pozitivního neviděla.

shutterstock_294938549

A tak jsme již v počátcích známosti narazili na těžko překonatelné rozpory. Náš první společný víkend začal cestou na nádraží, kdy jsem dvakrát upadla pod tíhou batohu. Na tábořiště u řeky jsme dospěli už po setmění.

Nebylo kam jít na záchod, štípali komáři, byla hrozná zima a ukázalo se, že Karel nemá stan. Prý by tu ostudu, kterou pro něho představovalo spaní pod stanem, nepřežil. Tu noc jsem málem zemřela chladem, i když byl srpen.

Ve čtyři hodiny jsem, zabalená do deky, zmateně pobíhala po břehu říčky, abych se zahřála. Trhalo mi to srdce, ale do hlavy se mi vkrádala myšlenka, že spolu asi nebudeme moci žít, když jsme tak rozdílní.

Po našem prvním společném víkendu mě málem odvezli do nemocnice. Byla jsem poštípaná, prochladla jsem, dostala zánět průdušek. Cestou vlakem do Prahy jsme spolu nemluvili. Na nádraží jsme se loučili chladně.

Domů jsem šla plačky. Byla jsem zamilovaná, ale nešťastně. Copak mohu s takovým bláznem žít? Vyloučeno! Vsadím se, že v divadle v životě nebyl. A do kavárny by nevstoupil, protože kávu nepije a nic sladkého by nepozřel.

Už ho nechci nikdy vidět! Za měsíc jsem změnila názor. Ještě ráda a se sklopenou hlavou jsem zvonila na panelák, kde tehdy bydlel. Pochopitelně nebyl doma. Ale potkala jsem ho před vchodem, vracel se zrovna z vandru.

Milostivě mě šel doprovodit domů. Informaci, že spolu asi čekáme dítě, nesl docela statečně. Bohužel poznamenal, že bude o jednoho trampa víc. Rozplakala jsem se. Ale kdepak o trampa víc! Naštěstí se narodila holčička.

To už jsme byli svoji a musím říci, že situace se vyvíjela lépe, než jsem předpokládala. Z Karla byl nejlepší tatínek pod sluncem. Do Aničky se zamiloval od první chvíle, kdy ji před porodnicí spatřil. Brzy přišel na to, že novorozenci pod „širákem“ nespí, protože by to také nemuseli přežít.

Anička se narodila zjara, bylo chladno, prudké deště na denním pořádku. Neuplynulo ani tolik vody a Karel se ocitl v loutkovém divadle! Dobrovolně. A protože manželství je jeden velký kompromis, pochopila jsem, že na oplátku budu muset přetrpět noc v lese.

Ale samozřejmě ve stanu. Alena V. (55), Moravské Budějovice.

Časopis, který by vás mohl zajímat

Můj kousek štěstí

Každé pondělí se můžete potěšit novým vydáním časopisu MŮJ KOUSEK ŠTĚSTÍ. Najdete v něm aktuální zprávy ze společnosti, přitažlivé příběhy známých českých osobností, dechberoucí zážitky ze života čtenářů, spousty výherních křížovek a samozřejmě nechybí ani různé rady pro zdraví, krásu, zajímavé recepty a tipy pro volný čas.

Komentáře

...