Můj čas na kafíčko

Největší zradu v lásce jsem odpustila až po čtvrt století!

Řekla, že mám toho nejlepšího kluka na světa, a pak mi ho přebrala!

Nešťastné srdce bolí o to víc, pokud ho zraní lidé, kterým jste věřili.

Bouřlivý začátek devadesátých let minulého století jsem prožívala dvojnásobně. Kromě společenských změn, které se odehrávaly, prožívala jsem velké změny i ve svém životě. Dost dlouho jsem čekala na toho pravého a konečně jsem ho našla. Bylo mi pětadvacet, což v tehdejší době už znamenalo trochu problémy: každý se na mladou ženu díval skrz prsty a neustále se vyptával, kdy už se vdá. Já jsem ale nechtěla jen manželství pro manželství. Teprve když jsem potkala Vojtu, měla jsem okamžitě jasno. Tohle je muž, se kterým si přeji strávit zbytek života!

Byla to s ničím nesrovnatelná láska

Naše sympatie byly vzájemné, od samého počátku. Využili jsme toho, že se po změně režimu otevřely hranice a vydali jsme se na cestu stopem do Paříže. Prožili jsme na ní spoustu dobrodružství a hodně nás to sblížilo. Po pár měsících chození nám to bylo jasné oběma: vezmeme se. Otázkou už jen zůstával termín svatby. Už jsem předtím byla v životě několikrát zamilovaná, ale s tím, co jsem prožívala vedle Vojty, se to nedalo srovnávat. Moji lásku se mnou nepřímo prožívala i nejlepší kamarádka Romana. Ta už se mezitím stačila i rozvést. Byla jsem jí kdysi jako svědek na svatbě a už na střední škole jsme se domluvily, že si takto vyhovíme navzájem. Samozřejmě jsem se chtěla Vojtou před kamarádkou „pochlubit“ a tak jsme ji společně pozvali na večeři do jedné restaurace. Prožili jsme skvělý večer plný vyprávění a zábavy. Romana mi druhý den řekla, že jsem si vybrala toho nejlepšího kluka na světě a že mi závidí.

Najednou se něco změnilo

Další týdny jsem trávila jako v krásném snu, přípravami svatby. Všechno jsem probírala jak s Vojtou, tak s mými i jeho rodiči. Domluvili jsme se na termínu, na místě i na rozsahu. Nechtěla jsem žádnou přepychovou veselku, ale ani jenom nějakou skromnou svatbu. Na svatební cestu jsme chtěli jet někam k moři, ideálně do mé oblíbené Itálie. Svět byl zkrátka celý růžový a já jsem se od rána do večera usmívala. Potom se něco začalo měnit, ale já si toho ve svém zaslepeném okouzlení nevšimla. Vojta několikrát posunul domluvenou schůzku a jednoho dne přišel s návrhem, abychom zatím svatbu odložili. Prý se ještě necítí na to, aby vstupoval do manželství. Byla to pro mě studená sprcha. Chtěla jsem vědět, co jsem udělala špatně. Ujišťoval mě, že nic. Snažila jsem se ho přesvědčit, že k sobě zkrátka patříme. Čím víc jsem se ale snažila, tím rychleji Vojta couval. Měl k tomu totiž svůj důvod. V té době už potají chodil s Romanou!

Potkali jsme se jen náhodou

V den, kdy jsem se to dozvěděla – a nebylo to ani od jednoho z těch dvou – měla jsem hysterický záchvat. Zašla jsem za Romanou, aby mi to vysvětlila. Nechtěla mi otevřít a odmítla se mnou mluvit. Varovala Vojtu a ten se přede mnou zapíral. Změnila jsem svůj život úplně jinak, než jsem si přála. Odjela jsem nejprve k tetě do Prahy a krátce nato jsem dostala nabídku práce v cizině. Tam jsem strávila rok a po návratu jsem se seznámila se starším rozvedeným mužem, kterého jsem si vzala a měla s ním dceru. O Vojtovi a Romaně jsem už nikdy nechtěla slyšet. A ti dva se mi také vyhýbali: věděla jsem jen, že se vzali a přestěhovali se na sever Čech. Pětadvacet let jsem ani jednoho z nich neviděla. Potom jsem se náhodně setkala s Romanou. Dozvěděla jsem se, že manželství jim vydrželo dva roky a že Vojta krátce po rozvodu zemřel při autonehodě. Kamarádce jsem zradu zpětně odpustila, ostatně v životě jsem dosáhla více úspěchu a štěstí než ona. A Vojtovi jsem odpuštění vyslovila alespoň v duchu, ale přiznám, že tu zprávu o něm jsem oplakala!

Tereza R. (51), Jihlava

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)
reklama

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden