Než ztratil Jan Potměšil na tři měsíce vědomí, spatřil dívku krásnou jako anděl!

Uvědomil si, jakým zázrakem vlastně je to, že jsme tady na světě!

Svoji kariéru měl v 80. letech rozjetou skvěle. Byl miláčkem žen a hrál v úspěšných filmech. Jedna autonehoda ale Janu Potměšilovi (51) změnila všechno; on se ale nikdy nevzdal!

Pokud svoji první roli sehrajete s takovým hereckým partnerem, jakým byl legendární Vladimír Menšík (+58), je to určitě zážitek, který vás ovlivní. Janovi se to podařilo. Bylo mu tehdy osm let. „Už rok předtím jsem byl ve škole vybrán do jednoho dětského televizního pořadu, kde si nás také nafotili, takže už mě vlastně měli v databázi,“ vysvětloval. „A pak jednou zazvonil rodičům telefon, volali z televize, že by mě rádi obsadili do bakalářské povídky.“ Ta povídka se jmenovala Lokomotiva a odstartovala slibnou kariéru chlapce, který toho až do osudného úrazu stihl opravdu hodně.

Seriálová matka Jiřina Švorcová.
Seriálová matka Jiřina Švorcová.

Maminku mu hrála Švorcová!

V jednom rozhovoru vzpomínal Jan, jak velkým dobrodružstvím pro něho natáčení bylo. Točilo se několik nocí na zkušení trase u Kolína a někteří herci nebo členové štábu už byli z nočních směn dost utahaní. Jakmile se ale prý objevil Vladimír Menšík, bylo to, jako by se najednou rozzářilo slunce a všude bylo plno energie.

Také vás může zajímat ...

Další velkou roli si pak zahrál v jedenácti letech, kdy se stal mladším z potomků Anny Holubové, čili Ženy za pultem. Matku mu hrála Jiřina Švorcová (+83). Syna si s ní zahrál ještě později v Divadle na Vinohradech. Ačkoliv je silně rozdělovaly politické názory, na jevišti to zvládli. Role pak přibývaly, včetně těch filmových.

Před kameru se postavil ve snímcích Tajemství ocelového města nebo Neohlížej se, jde za námi kůň. Přelomovým se pro Janovu kariéru stal rok 1987, kdy ztvárnil velké role ve dvou dodnes působivých společensko-kritických filmech a v jedné pohádce. Byl jedním ze sparťanských chuligánů, kteří zdemolovali vlak v dramatu Proč?.

Zahrál si naivního kluka, který se přidá k vekslácké bandě ve filmu Bony a klid, který byl nejprve zakázaný.

A titulního hrdinu ztvárnil v pohádce O princezně Jasněnce a létajícím ševci.

Seriál Dlouhá míle vznikl krátce před jeho autonehodou.
Seriál Dlouhá míle vznikl krátce před jeho autonehodou.

Osudová cesta do Ostravy

Konec roku 1989 byl v Československu nabitý událostmi. Také pro Jana měl být přelomovým. Končil studia na DAMU, jeho třídním profesorem tam byl Viktor Preiss (70). Do pohybu se daly listopadové události. Na Národní třídě sice Jan nebyl, protože měl zrovna zkoušky v divadle, ale následně se plně zapojil do hnutí studentů a herců. „Přestali jsme hrát, diskutovali, jezdili do fabrik,“ vzpomínal.

„V té době nám zavolali z Ostravy, že se chytá setkání zástupců horníků a my jeli do 8. prosince do Ostravy získat horníky, aby se přidali ke změnám ve společnosti.“ Do severomoravské metropole vyrazil s hercem Janem Kačerem (80), který tamní prostředí dobře znal, protože tam patnáct let působil. Uskutečnila se dvě setkání v divadlech.

Ve studené prosincové noci, kdy padal sníh, se herci vydali autem zpátky do Prahy. Jan seděl na zadním sedadle. „Zastavili jsme se u motorestu Devět křížů, kde jsme si dali něco k jídlu a pití. Pak jsem usnul,“ řekl.

To, co se přesně po cestě přihodilo, si nepamatuje a ví to pouze z vyprávění.

S tragickým osudem se dávno vyrovnal.
S tragickým osudem se dávno vyrovnal.

Zůstal přimáčknutý pod autem!

Cesta byla dlouhá a náročná. Jan Kačer seděl vedle řidiče a povídal si s ním, aby ho při řízení nemusel bojovat s únavou. Auto už se blížilo k Praze. V té chvíli bohužel řidiče skutečně na chvilku přemohl mikrospánek. Mohlo to být jen pár vteřin, ale pro život nadějného herce Jana Potměšila byly ty vteřiny kritické a osudové.

Vůz vrazil do levých svodidel, odrazil se od nich doprava a tam se skutálel ze svahu. Ostatní řidiči viděli, co se děje a hned přibíhali havarované osádce pomáhat. Z auta vytáhli tři pasažéry, dozvěděli se ale, že tam byli čtyři. Jana našli až po chvíli. Auto ho totiž přimáčklo k zemi. S vážným zranění hlavy a otokem u páteře byl převezen do nemocnice.

Šance na přežití mu lékaři dávali jen minimální. Později se dozvěděl, že když se na jeho naděje ptali spolužáci z DAMU, řekli jim v nemocnici, že tak nejvýš sedm procent. Vůbec nebylo jisté, jestli se podaří Martina probrat z hranice mezi životem a smrtí. K vědomí přišel ještě při převozu: pamatuje si chvíli, kdy ho za ruku držela nějaká sestřička v Říčanech v nemocnici.

Řekl jí, že jí to sluší a je krásná jako anděl.

Po tomto obrázku už přišla jen tma, která trvala tři měsíce!

Jan Kačer byl svědkem nehody.
Jan Kačer byl svědkem nehody.

Hrozilo mu poškození mozku!

Rodičům mladého herce odjel smutnou zprávu na chalupu nedaleko Tábora sdělit Janův třídní Viktor Preiss. Dozvěděli se tak, že vůbec není jisté, jestli se z bezvědomí probere. Lékaři řešili, zda mají odstranit krevní výron v hlavě nebo ho nechat samovolně vstřebat. Bylo tu totiž riziko, že pokud se ho pokusí odstranit, Jan sice přežije, ale s nevratnými změnami na mozku.

„To bych byl asi mentálně postižený nebo na úrovni dítěte,“ ví dnes. „Nakonec ale naštěstí zvítězila druhá varianta. Doktoři bojovali tři dny. Po týdnu se to naštěstí začalo vstřebávat.“ Cesta zpátky k plnému vědomí byla ale ještě dlouhá a mnohem delší pak byla cesta do normálního života, i když limitovaného vozíkem. Když se konečně probral, netušil, co se stalo.

V první chvíli měl za to, že někde spadl ze schodů. Byl u toho Janův otec a ten mu sdělil, že Václav Havel už je prezidentem. Jan se ale musel smířit s tím, že už nikdy nebude nic takové jako dřív a jeho život se bude dál odvíjet ve znamení handicapu. Vzal to statečně.

„Vybavuji si, že v době, kdy jsem se už probral z bezvědomí, jsem jedno ráno viděl za okny svítit slunce, usmívající se sestřička mi přinesla snídani – a já si uvědomil, že to vůbec nebylo jisté, jestli se vrátím,“ vzpomínal. „Že je to vlastně malý velký zázrak!

A pocítil jsem veliký vděk za život.“

Vzpomíná dnes ještě někdo na seriál o družstevnících s názvem Druhý dech?
Vzpomíná dnes ještě někdo na seriál o družstevnících s názvem Druhý dech?

Bojovník v něm zvítězil!

Se svým handicapem se dlouho vyrovnával společensky. „Měl jsem velký problém, když jsem vyjel na ulici a nedejbože mě někdo poznal,“ přiznal. „Najednou jsem si připadal nepatřičně. Navíc jsem neuměl věci běžného provozu.

Když jsem přijel před drobnou překážku, jako je třeba obrubník, který dnes překonám, byl to velký problém.“ Strašnou bolest mu třeba způsobovalo pouhé zavázání tkaničky na botě. Pokud se mu někdo snažil pomáhat příliš ochotně a budil přitom nežádoucí pozornost, raději se Jan vzdálil – takhle třeba jednou v podobné situaci zmizel z restaurace.

Vyhrál v něm ale bojovník; Jan se ukázal jako ten pravý tvrdohlavý Beran. Dokázal se vrátit i ke své herecké profesi, a to jak na divadle, tak ve filmu. Těžký osud ho proměnil vnitřně. Naučil se pokoře vůči životu. „Zpětně jsem velmi vděčný za to, že jsem dostal šanci tady zůstat,“ prohlásil. „Všichni si myslíme, že je to samozřejmost, když tady jsme – že myslíme, chodíme, vnímáme – ale on je to opravdu obrovský dar, který se může v setině vteřiny změnit.“ Kdo jiný má právo říkat takováto slova, než právě on?

Jan v tom nejužším rodinném kruhu.
Jan v tom nejužším rodinném kruhu.

Rozhodnutí padlo až na gymnáziu

Pro herecké povolání se Jan rozhodl během středoškolského studia. Nechodil na konzervatoř, ale na gymnázium, ale před kamerou se objevoval. Dostal tehdy v televizní inscenaci Hrátky roli zamilovaného sedmnáctiletého mladíka, který musí řešit těhotenství partnerky. Tu hrála Nela Boudová (49).

„Hodně jsme tehdy zkoušeli a mě to prostředí zasáhlo tak silně, že jsem si řekl, že bych chtěl herectví dělat celý život,“ svěřil se.

Napoprvé se sice na DAMU nedostal, ale druhý pokus už mu vyšel.

První televizní láska byla Nela Boudová.
První televizní láska byla Nela Boudová.

Dnes je i šťastným manželem a otcem!

Statečnému herci se podařil nejen návrat k uměleckým výkonům, ale našel štěstí i v osobním životě. Začátkem tisíciletí se sblížil s jednou absolventkou žurnalistiky. Ta ho požádala o rozhovor a přitom se do sebe zamilovali. Svatbu měli v roce 2004 na pražském Vyšehradě. Janova žena už měla syna, kterého přijal za svého.

Když k němu dva roky po svatbě přibyl jeho vlastní syn, cítil se tím nejšťastnějším člověkem na planetě.

Jeho příběh je důkazem, že lidská vůle překoná i velké překážky!

Našel štěstí i v osobním životě.
Našel štěstí i v osobním životě.
Časopis, který by vás mohl zajímat

Můj čas na kafíčko

Ve čtvrtek vycházející Můj čas na kafíčko odhaluje strhující životní story slavných hvězd, jejich lásky, prohry, vítězství, spalující vášně, bolestné rozchody, i usmíření a osudové vzestupy i pády těch největších českých i světových legend. To vše a mnohem více najdete v časopise Můj čas na kafíčko.

Komentáře

...