O plánu Martiny Navrátilové zůstat za hranicemi věděl jen nevlastní otec!

Emigraci Martiny odnesla doma hlavně její sestra Jana.

Martina Navrátilová

Vyhrála obrovskou spoustu velkých tenisových turnajů. Národ ji miloval, i když se o ní nesmělo mluvit. Pár dramatických soubojů musela fenomenální tenistka Martina Navrátilová (59) svést i v osobním životě!

Celý svět ji zná jako Martinu Navrátilovou, ale na svět přišla jako Martina Šubrtová. Křestní jméno měla podle krkonošské boudy Martinovka, kde tehdy žili její rodiče. Příjmení pak po svém otci. Rodiče se ale rozvedli a budoucí šampiónka se pak přejmenovala podle nového táty.

Neřekli jí, že zemřel dobrovolně

Oním adoptivním otcem byl Miroslav Navrátil. Toho maminka Martiny poznala v Řevnicích nedaleko Prahy, kam se po rozvodu s dcerkou přestěhovala. Právě v této obci byl i tenisový klub s velkou tradicí – hrála za něj už i babička slavné tenistky. Otčím se stal prvním trenérem talentované dívky. Brzy bylo jasné, že Martina má na víc. Do své sportovní péče ji v Praze přijal další trenér, Jiří Parma. „Ten měl vzal na zkoušku, jak jsem šikovná,“ líčila sportovkyně. „Tři roky mě učil zadarmo, protože bez toho by si to naši nemohli dovolit. “ V té době prožila Martina tragickou událost v rodině: smrt svého biologického otce. Dozvěděl se, že má rakovinu. Měl z nemoci strach. Bál se, že by se o něj nikdo nepostaral. Proto raději zvolil dobrovolnou smrt. O tom, že vlastně spáchal sebevraždu, se Martina dozvěděla až mnohem později. „Jak můžete říct devítileté holce, že se její táta zabil,“ konstatovala. „Máma se o takových nepříjemných věcech nerada bavila. Myslela si, že ty věci zmizí, když se o nich nebude bavit.“

Martina Navrátilová

V osmnácti se ocitla ve světě sama

Po základní škole šla studovat na gymnázium, ale tenis měl samozřejmě přednost. Čím byla úspěšnější, tím víc si ale uvědomovala, že je jí malá i Československá republika, tím spíš, že talentované sportovce omezovala, co se týkalo cestování po světě. V létě roku 1975, kdy Martině bylo osmnáct, nedostala povolení odcestovat do Spojených států na prestižní turnaj US Open. Měla za sebou účast na Wimbledonu, kde s ní byla celá rodina a spousta lidí si už tehdy myslela, že všichni zůstanou ve Velké Británii. Oni se ale vrátili. Jediný člověk, se kterým mohla myšlenky na emigraci Martina probrat, byl její nevlastní otec. Tomu bylo jasné, že s udělování povolení k výjezdům to bude čím dál horší. Varoval svoji dceru, že pokud skutečně v cizině zůstane, nesmí pak dát na to, co bude říkat on nebo její matka. Věděl, že režim bude rodiče nutit, aby Martinu přemlouvali k návratu. „Stoprocentně jsem si jistá nebyla, ale když jsem odjela a začala jsem zase hrát, tak jsem si říkala, že jinak to nepůjde,“ vzpomínala Martina na zlomové období ve svém životě. Z její emigrace byl pochopitelně skandál. Trvalo pak několik let, než se znovu mohla se svými nejbližšími vidět! „Dodnes je mi líto těch let, které jsem nebyla rodinou,“ prohlásila. „Neviděla jsem, jak sestra vyrůstala. Ten čas nemůžete dostat nikdy zpátky.“

Martina se sestrou a neteří.
Martina se sestrou a neteří.

Moskvě se vyhýbala

O uprchlé tenistce se samozřejmě nesmělo v Československu psát. Šest let trvalo, než Martina dostala americké občanství. Během té doby se vyhýbala cestám přes Sovětský svaz. I když třeba letěla do Evropy z Japonska, vybrala si jiný směr. „Kdyby letadlo muselo nouzově přistát v Moskvě, tak by byl průšvih. To by mě už nepustili,“ bylo jí jasné. „Bála jsem se toho mnohem víc, než kdybych přistála v Praze. Věděla jsem, že na Sibiř posílali hodně lidí.“ Po jejím útěku se situace pro ostatní československé tenistky trochu zlepšila a nikdo už jim takové problémy nedělal. Svým způsobem mohly být Martině vděčné. Velké problémy ale měla její rodina, hlavně mladší sestra Jana (58). Vyhodili jí z tenisového klubu, rok musela čekat na přijetí na gymnázium. S Martinou si rodina telefonovala. Slavné tenistce bylo smutno. V roce 1979 si proto rodiče zažádali o legální přestěhování do Spojených států. Kupodivu ho dostali. S maminkou se Martina viděla už rok předtím, na Wimbledonu. S otcem a sestrou se shledala téměř po pěti letech. Přesto rodina v USA nakonec nezůstala!

Už je Američankou, ale svým srdcem zůstala Češkou!
Už je Američankou, ale svým srdcem zůstala Češkou!

Cítili se tam sami

Jedna z nejlepších tenistek všech dob už v té době měla jasno, že objektem jejího citového zájmu jsou ženy. Přiznat to nejprve nemohla. Tehdy ještě panovaly velké předsudky, takže by nedostala americké občanství. Neřekla to nejprve ani rodičům, když za ní konečně přijeli. Přítelkyni raději koupila dům nedaleko toho svého, aby se na jejich vztah hned nepřišlo. Pak se ale zamilovala do jiné ženy, která bydlela dva tisíce kilometrů daleko. Odešla za ní a rodiče se sestrou zůstali v Dallasu sami. Neměli tam práci (i když pracovat samozřejmě nemuseli) a nevěděli, co by měli dělat. Svým způsobem se jich dotkla také odhalená lesbická orientace jejich dcery. Rozhodli se proto vrátit se zpátky do Československa. Dům v Řevnicích tak získal zpátky své původní obyvatele. Jana pak měla problémy se studiem. Nedostala se na vytouženou uměleckou školu. Šla studovat medicínu, ale i odtamtud musela odejít kvůli děkanovi, který jí pronásledoval. Tvrdil, že její sestra je ostudou národa. Jana si nakonec zvolila podobnou cestu jako Martina: emigraci. Tam získala lékařský diplom. Oklikou přes Švédsko se o mnoho let později vrátila do Prahy.

Po svém útěku se s rodiči dlouho neviděla a moc se jí stýskalo.
Po svém útěku se s rodiči dlouho neviděla a moc se jí stýskalo.

Papaláši utekli a vlak se zastavil

Do rodné země se naše slavná krajanka vrátila ještě před listopadem 1989 a byla to tehdy velká událost. V roce 1986 se totiž v Praze hrál tenisový Pohár federace. Martina jako americká občanka reprezentovala pochopitelně USA. To už byla několik let ženskou tenisovou světovou jedničkou. Režim jí sem musel pustit, jinak by se tu turnaj nemohl pořádat. Na kurtech pražské Štvanice bylo samozřejmě beznadějně vyprodáno. Lidé lezli i na okolní stromy, aby zápas viděli. V jednu chvíli se dokonce zastavil u stadionu vlak, který kolem projížděl – strojvedoucí nechal cestující asi deset minut sledovat neopakovatelnou událost. Jakmile americké tenistky včetně Martiny vstoupily na antukový kurt, aby se představily, všichni lidé si stoupli a dlouho nadšeně tleskali. Přítomní politici se v tu chvíli raději z tribuny odešli schovat někam do ústraní. Martina pak do mikrofonu řekla: „Jsem nesmírně šťastná, že můžu být po čase opět doma, v Praze. A děkuji vám za krásné přijetí. Doufám zároveň, že nebude trvat dalších jedenáct let, než se sem k vám budu moci zase podívat.“ Diváci šíleli nadšením a potlesk neustával. Martině tekly slzy a spoluhráčky jí museli utěšovat. Naštěstí opravdu netrvalo dlouho a mohla se do České republiky vracet už normálně. Svoji tenisovou kariéru ukončila až v roce 2006 – to už byla dávno v Mezinárodní tenisové síni slávy. Kdyby bývala zůstala v tehdejším Československu, pravděpodobně by nedosáhla na naprostý vrchol slávy. Takhle můžeme být na Martinu Navrátilovou všichni hrdí jako na ženu, která nás proslavila po celém světě a nikdy nezapomněla na to, odkud pochází.

Její jméno hodně znamená, a to nejen ve světě tenisu.
Její jméno hodně znamená, a to nejen ve světě tenisu.

O ruku ji požádala před publikem!

Od prosince 2014 je Martina vdanou ženou – vzala si svoji dlouholetou přítelkyni, bývalou sovětskou Miss, Julii Lemigovovou (44). O ruku jí požádala romantickým způsobem: přímo před diváky jednoho tenisového zápasu. Zaplněný kurt tak sledoval, jak Martina poklekla a řekla: „Jsme spolu šest let a nedokážu si bez tebe představit život. Prosím, vezmi si mě.“ Julia řekla ano a Martina jí nasadila na prsteníček levé ruky šperk se vzácným diamantem. „Čekala jsem dlouho na tu správnou chvíli a řekla jsem si, že tohle je to prvé místo i čas,“ uvedla spokojená tenisová legenda.

Na životní partnerku si počkala až do zralého věku!
Na životní partnerku si počkala až do zralého věku!

Vyhrála i nad rakovinou!

V roce 2010 se Martina dozvěděla krutou zprávu: po vyšetření na mamografu jí oznámili, že má rakovinu prsu. První zprávy nebyly vůbec dobré. Byla tu možnost, že o prs úplně přijde. Úspěšná sportovkyně se ale ukázala i tady jako silná bojovnice. Poté, co jí malý nádor odstranili, podstoupila několikatýdenní ozařování a nad rakovinou nakonec vyhrála. „Nejtěžší to bylo po emocionální stránce; jako šestitýdenní vězení,“ prohlásila. Z vítězného souboje se zhoubnou nemocí si odnesla poučení, že v životě nikdo nic nemá zaručeno.

Časopis, který by vás mohl zajímat

Můj čas na kafíčko

Ve čtvrtek vycházející Můj čas na kafíčko odhaluje strhující životní story slavných hvězd, jejich lásky, prohry, vítězství, spalující vášně, bolestné rozchody, i usmíření a osudové vzestupy i pády těch největších českých i světových legend. To vše a mnohem více najdete v časopise Můj čas na kafíčko.

Komentáře

...