Moje chvilka pohody

O život jsme bojovali na dálnici

Na ten zájezd se má dvě vnoučata ohromně těšila. Honzík i Anežka přinesli domů krásné vysvědčení, a tak výlet k moři byl tou správnou odměnou. Máma s tátou se s námi přišli rozloučit k autobusu. Zamávali jsme a vydali se na cestu.

Uprostřed noci mě probudila strašlivá rána. Něco mě bouchlo do hlavy a ucítila jsem prudkou bolest v pravé noze. Pak na mě napadaly nějaké tašky. Vůbec jsem nechápala, co se to děje. Všude kolem byla naprostá tma a ozýval se křik a zoufalý nářek.

Kde jsou děti?!

Začala jsem rukama kolem sebe šátrat, kde jsou děti. „Honzíku, Anežko!“ Volala jsem zoufale, ale v tom strašlivém hluku, můj hlas naprosto zanikal. Pak nastala šílená panika. Převalilo se přese mně několik lidí.

Chtěla jsem také ven, ale nešlo to. Byla jsem zaklíněná v sedačce a noha mě neskutečně bolela při sebemenším pokusu s ní pohnout. Najednou kousek ode mne vyšlehly plameny a já ztratila vědomí.

Zázrakem jsem vyvázla

Probudila jsem se až na lehátku v sanitce cestou do nemocnice. „Kde jsou děti!“ Volala jsem neustále zoufale. Jenže lékař mi nerozuměl a potřeboval mi nasadit dýchací masku. Zřejmě jsem opět ztratila vědomí a otevřela oči až na posteli v nemocničním pokoji.

Po jak dlouhé době nevím, ale opět první slova, která se mi vydrala z úst byla „Děti!“. Byla jsem šíleně zesláblá, ale už jsem zůstala při vědomí.

Nemohla jsem uvěřit

Konečně ke mně přišla lékařka s tlumočníkem. Oznámili mi, že mám komplikovanou několikanásobnou otevřenou zlomeninu nohy a zlomených pár žeber. Náš autobus měl prý vážnou nehodu. Narazil do betonové zdi mostu, spadl na bok a sesul se po svahu dolů.

Přitom začal hořet. Bohužel šest lidí se nepodařilo zachránit. Když mi řekli, že je mezi nimi i náš Honzík, chvíli jsem to nechápala. „Náš Honzík?!“ To je naprostý nesmysl, vždyť byl na sedadle přede mnou. Já žiju a Anežka také. „To je omyl. To musí být omyl!“ Opakovala jsem neustále.

Setkání se synem

Nejhorší bylo setkání se synem a jeho ženou, kteří do nemocnice co nejdříve přijeli. Dívat se na zhrouceného syna, který přišel o své milované dítě, bylo strašné. A navíc tu ještě ležela těžce zraněná Anežka.

Byla sice mimo nebezpečí života, ale i tak musela o svůj další pobyt mezi námi velmi statečně bojovat. A i když nás brzy obě převezli do nemocnice k nám domů, ještě pěkně dlouho si v ní poležela.

Byl nutný radikální řez

Já skončila na antidepresivech, ale můj stav se nelepšil. Nejen psychický, bohužel i léčba vážně pochroumané nohy se úplně nezdařila. Nakonec bylo nutné přistoupit k amputaci. Uřízli mi ji nad kolenem.

Byla to pro mě strašlivá rána, ale vlastně jen úplná maličkost proti tomu ostatnímu, co naši rodinu potkalo. Malá Adélka z šoku, co se stalo a ze ztráty bratříčka, začala koktat. Uzavřela se do sebe, straní se dětí i nás, své rodiny.

Lékaři nám tvrdí, že se to vše časem zlepší a že snad vymizí i koktání. Jenže prognóza je nejistá.

Smutek neodchází

Stejně jako u mě. Postupně si sice zvykám na protézu, ale chození není to nejpodstatnější. Mnohem horší je psychika a někdy se doslova bojím, abych nepřišla o rozum. Kdykoli potkám na ulici rozdováděné osmileté kloučky, tedy ve věku v jakém byl náš Honzík, mám strach, že mi žalem pukne srdce.

Blažena S. (63), jižní Čechy

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)
reklama

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden