Láska bývá občas natolik slepá, že si nevšimne, jaké otroky z nás udělá.
Do Vojty jsem byla zamilovaná dávno předtím, než jsme spolu začali chodit. Naše láska tak pro mě byla splněným snem. Den, kdy mě požádal o ruku, jsem považovala za nejlepší v životě. A zamilovanost mi vydržela ještě dlouho i v manželství, třebaže k ní bylo stále méně a méně důvodů.
Docházelo mi to až časem
Vojta byl sice hodný a často mi opakoval, jak mě miluje, jenže o domácnost jsem se musela starat v podstatě sama. Nikdy mi s ničím nepomáhal ani se nezeptal, jestli něco nepotřebuji. Kdybych neměla oči zaslepené láskou, nejspíš bych jeho sobectví a rozmazlenost pochopila přinejhorším během druhého těhotenství, kdy jsem domů tahala těžké nákupní tašky. V té době mě ještě stále hřál pocit, že to dělám pro vytouženého muže a rodinu, kterou jsme si založili. Až když děti začaly vyrůstat, začala jsem si uvědomovat, jak málo mám vlastně na sebe času. Vojta si dělal, co chtěl, chodil si za kamarády, věnoval se svým koníčkům. Ode mě se nečekalo nic víc, než že budu dělat služku. A protože čas umí otevírat oči a každý cit jednou zevšední, docházelo mi, že se můj drahý manžel, jak se říká, jenom veze. Za roky, co jsme byli spolu, si vybudoval hodně pohodlnou pozici. Bylo mi jasné, že se o ni nenechá jen tak připravit.
Odjela jsem na celý týden
Se snahou o rovnoprávnost jsem začala postupně. Narážela jsem ale na tvrdou hradbu Vojtovy neochoty a nepochopení. Uměl to se mnou. Vždy, když to vypadalo na vážný konflikt, zalichotil mi, jaká jsem skvělá manželka a matka a jak mě děti potřebují. Dokázal mě tak přesvědčit, že na nějaký volný čas opravdu nemám nárok. Dnes už sama nedokážu pochopit, jak jsem mohla svoji podřízenost v manželství tak dlouho snášet. Kritické chvíle přišly až v době, kdy už jsme s Vojtou byli spolu dvacet let. Obě děti studovaly střední školu a byly celkem aktivní a soběstačné. V tomhle směru zdědily geny naštěstí po mně a ne po svém otci. Jednoho dne jsem se rozhodla ke vzpouře. Odjela jsem za kamarádkou ze střední školy, kterou jsem už léta chtěla navštívit. Zatím jsme si jen dopisovaly, protože Irena bydlela daleko a představa, že bych opustila domov více než na den či dva, byla nepředstavitelná. Vojtovi jsem to oznámila na poslední chvíli. Pohádali jsme se, ale pochopil, že s tím nic neudělá. Byl tou změnou mého chování natolik zaskočený, že měl skoro slzy v očích.
Vzala jsem ho za slovo
U Ireny jsem zůstala týden. Svěřila jsem se jí s tím, jak už nechci kolem manžela jen poskakovat a ona mi to samozřejmě odsouhlasila. Doma jsem zjistila, že Vojta není schopný se o sebe postarat. Kladla jsem si otázku, co jsem si to vlastně vzala za člověka. Za ten týden to v bytě vypadalo, jako by tam proběhla válka. Mojí první reakci byla lítost a výčitky. Pak mi ale Vojta začal předhazovat moji „nezodpovědnost“ a dovršil to slovy, že ho nejspíš nemám ráda. Vzpomněla jsem si na své rozhovory s Irenou a začala se razantně bránit. Manžel mě poslouchal překvapeně. Stejně překvapeně jsem ale sledovala i já, jaký je Vojta vlastně slaboch. Řekla jsem mu otevřeně, že roky, kdy jsem se o všechno starala jen já, jsou definitivně pryč. Slovo „rozvod“ padlo nejdřív z jeho strany a byla to jen trucovitá výhrůžka. Vojta netušil, jak dlouho ve mně vzpoura zrála a co všechno jsem s Irenou probírala. Odpověděla jsem, že klidně vyplním příslušné papíry a manželství ukončím. Nechali jsme to oba pak zajít tak daleko, že do půl roku rozvod skutečně následoval. Žiji s dětmi sama, Vojta se odstěhoval k nějaké starší ženě, které role služky zřejmě nevadí. Já už ji s nikým jiným v životě hrát nemíním!
Pavlína G.(44), Cheb
