Po rodičovské jsem si musela začít hledat práci. Moje sebevědomí nebylo bůhvíjaké, ale nebylo zbytí. Jenže touha být dokonalá sklouzla nakonec trochu jinam.
Před nástupem na mateřskou jsem pracovala jako účetní. Celé čtyři roky jsem ale byla ,,jen“ s dětmi doma. Narodily se totiž hned po sobě, takže jsem nestíhala nic moc jiného. Když jsem si před vypršením rodičovské dovolené začala shánět místo, logicky jsem si přála být v oboru. Upoutala mě lákavá nabídka ve vedlejším městě. Šlo o velkou zahraniční firmu, takže by to byla výborná příležitost. Ihned jsem tam poslala životopis, který jsem pro jistotu prošla s manželem. Vybrala jsem nejlepší fotku a stiskla ,,odeslat“. Pak už jsem netrpělivě čekala, jestli se někdo ozve.
Už za dva dny
Ačkoli jsem se zároveň i bála, že se mi nikdo neozve, přece jen mi koncem týdne zavolala asistentka jedné firmy, že se mám dostavit na pohovor. Byla jsem nervózní i šťastná. Chtěli se sejít už za dva dny, což mě stresovalo, protože mi bylo jasné, že už nestihnu ani návštěvu kadeřníka. Navíc jsem měla problém sehnat hlídání. Ale nakonec jsem přemluvila tchyni. Pak přišlo ono ráno. Běhala jsem po bytě, snažila jsem se zkrášlit, ačkoli se holky jako naschvál pořád hádaly a o něco praly. Bylo to k zbláznění. A ještě horší bylo, že tchyně nedorazila včas. V duchu jsem naříkala, že mi to snad udělala schválně. Dorazila s dvacetiminutovým zpožděním a já už měla docela problém, abych vůbec stihla dojet včas.
Do pláče
Jen co jsem vyjela z našeho města, vyplnil se nejhorší možný scénář. V čase, kdy jsem hrála o minuty, jsem uvízla v zácpě. Nervozitou se mi začal kroutit žaludek. Vzteky bych brečela, ale to bych si rozmazala řasenku. Pak se kolona konečně rozjela, jenže mně už bylo jasné, že se zpozdím minimálně o deset minut. Chtěla jsem do firmy volat, jenže co myslíte. Neuložila jsem si číslo, a navíc jsem neměla v mobilu přístup k internetu, takže jsem si kontakt nezvládala okamžitě najít. A když jsem už notně rozklepaná vystupovala z auta, zatrhla jsem si punčochu tak nešikovně, že se mi rozjela oka od holeně až po stehno. Jenže už nebyl čas na výměnu. Doběhla jsem na recepci udýchaná a frustrovaná. Omlouvala jsem se, ale o mém osudu už bylo asi rozhodnuto. No, nedivím se. Sama bych se na celou věc dívala podobně jako moji potenciální šéfové. Nepřijali mě, což jsem se dozvěděla o týden později. Ten trapas jsem pěkně obrečela, ale nakonec jsem si práci našla. Jen jsem od té doby věděla, že vyjíždět na poslední chvíli je už vlastně s křížkem po funuse.
.
