Loni v létě jsem během dovolené zjistila, jak náš život ovlivňují předem dané názory, obavy a předsudky.
Do složité situace se člověk může dostat kdekoliv, v cizině je to komplikovanější. Někdy ale všechno vypadá dramatičtěji, než jak to nakonec ve skutečnosti dopadne.
Manžel se vydal pro pomoc
Jsme s manželem ze staré školy a tak jezdíme na dovolenou po Evropě autem. Nápad vyrazit do rumunských hor pocházel z jeho hlavy, já se dost bránila. Přiznám na rovinu, že jsem se bála. To prostředí mi připadalo nebezpečné, málo civilizované, zkrátka místo, kde se může člověk dočkat i přepadení. Nechala jsem se ale přemluvit. Všechno probíhalo bez problémů až do chvíle, kdy se nám v zapadlé oblasti uprostřed hor porouchalo auto. Prostě najednou přestalo jet. Nejlepším řešením by bylo zatelefonovat pro pomoc, ale nebyl tam ani signál a kromě toho bychom stejně nevěděli, jaké číslo volat. Manžel se rozhodl, že dojde do nejbližší vesnice pro pomoc, to bylo ale pěkných pár kilometrů daleko. Já jsem zůstala v autě sama. Snažila jsem se hrát na hrdinku, ale uvnitř jsem se třásla strachem.
Neznámých mužů jsem se bála
Moje obavy zesílily ze dvou důvodů. Jednak se zatáhlo a hrozilo, že přijde bouřka. A za druhé u mě po chvíli zastavilo auto s nějakým místním mužem. Nepůsobil na mě moc důvěryhodně a mně se okamžitě hlavou honily nejčernější myšlenky. Zamkla jsem se v autě a odmítala komunikovat. Muž se ale nedal odbýt. Nakonec jsem otevřela okénko. Posunky jsem naznačila nepojízdnost našeho auta. Dotyčný odjel a za chvíli se vrátil s dalším mužem. Překonala jsem strach a dovolila, aby se podívali pod kapotu. Ten druhý muž byl automechanik a zřejmě šikovný, protože když jsem ho pustila k volantu, náš vůz nastartoval. Oba se pak usmáli, rozloučili se a odjeli. Když se vrátil manžel, udělala jsem si z něho legraci, že jsem auto spravila sama. Pravdu jsem mu řekla, až poté, co jsme znovu vyrazili vstříc dalším dobrodružstvím.
Zdena B. (51), Praha
