Manžel věděl celou dobu, co je v sázce, ale já bych mu bývala stejně nevěřila.
Hodně mužů si určitě přeje mít jako první dítě syna. Je to tak trochu znak ješitnosti, trochu sklon k tradicím, možná i z minulosti, kdy takhle na svět vlastně přišel dědic. Mirek, můj manžel, nebyl kdysi výjimkou. Zdálo se mi, že si syna přeje skoro až fanaticky. Trochu mi to i vadilo, hlavní přece je, když se miminko narodí zdravé. Jeho skutečnou motivaci jsem pochopila až o mnoho let později. Kdyby mi řekl pravý důvod tenkrát, nejspíš bych se mu vysmála.
Brala jsem to jako jeho problém
Na Mirka jsem se po narození dcery Veroniky trochu zlobila. Schválně jsme si tehdy nenechali z ultrazvuku prozradit pohlaví dítěte a manžel do poslední chvíle doufal, že to bude kluk. Jeho rozčarování bylo pak až příliš znát. Měli jsme ještě další dvě děti, vždy po třech letech a tentokrát se v obou případech jednalo o chlapce. Nevypadalo to, že by se tím jeho vztah k Veronice změnil. Bylo mi to líto. Mirek nikdy nic nedával přímo najevo a dcera vlastně nepocítila, že by byla ze strany svého otce „nechtěná“, ale já to tak celou dobu vnímala. Nevracela jsem se k tomu ale ani ve chvílích takových těch běžných manželských hádek, kdy si lidé vyčítají první poslední. Brala jsem to jako fakt. Veronika za nic nemohla a jestli se s jejím narozením Mirek nevyrovnal, je to jeho problém. Pravdou bylo, že všem třem dětem jsme vždy měřili rovnocenně a připravili jsme jim krásné a klidné dětství i dospívání.
Stalo se to už dávno
Jako každá mladá dívka i Veronika měla několik známostí. S prvním klukem chodila už na gymnáziu. S dalším přítelem pak celé tři roky. Mirek se na její vztahy díval trochu zneklidněně, ale brala jsem to jako běžnou otcovskou žárlivost. Až když si Veronika našla partnera, se kterým začala mluvit o svatbě, řekl mi jednoho dne, že si se mnou musí vážně promluvit. A tomu, co mi sdělil, jsem nejdřív odmítla věřit. Začal mi líčit historii svého rodu. Nikdy jsme se o jeho rodokmenu nebavili, ale Mirek ho měl dokonale nastudovaný. Někdy v 17. století došlo k tomu, že jeden z jeho předků zabil jistého kněze, který se dal na špatnou cestu. Než ten kněz zemřel, vyřkl nad svým vrahem krutou kletbu, podle níž má každá prvorozená dcera brzy ovdovět. A když manžel zkoumal celou rodovou historii, zjistil, že ta kletba se bohužel plní na sto procent. Najednou už jsem rozuměla jeho pocitům při narození Veroniky i jeho obavám z plánované svatby. Mohla jsem ho odbýt tím, že jde o pověru a že ta kletba musí být jednou zlomena, ale cítila jsem, že to nebezpečí tu opravdu existuje!
Kletba se bohužel naplnila
Bylo těžké se k tomu nějak postavit. Co jsem měla dělat? Rozmlouvat Veronice svatbu? I kdyby na nás dala, což bych stejně těžce nesla, našla by si po čase jiného přítele, kterého by si chtěla vzít. Hrozba se nevznášela přímo nad ní, ale nad jejím přítelem Standou. Měli jsme ho varovat? Dnes si myslím, že ano, ale už je pozdě. Poté, co jsme se snažili s manželem předstírat, že se nám Standa příliš nezamlouvá, vzala si ho dcera tajně, bez nás. O tom, že už je vdaná, nás informovala až měsíc po svatbě. Pak už jsme jen s obavami čekali, co se stane. Přišlo to v době, kdy Veronika čekala dítě. Jednoho dne Standa v práci zkolaboval. Odvezli ho do nemocnice. Ležel tam dva dny v bezvědomí a pak zemřel. Ukázalo se, že měl skrytou vážnou srdeční vadu. Dcera se z toho zhroutila a o miminko přišla. Nikdy jsme jí o té kletbě neřekli, dnes ale vím, že bohužel stále platí. Prosím, abyste v případě otištění mého příběhu raději změnili jména, děkuji.
A.K., (52), severní Morava
