S manželem žijeme celý život na venkově. Náš syn Dalibor se ale přiženil do města a vnoučata vyrůstají na sídlišti.
Občas k nám jezdí, jenže můj muž o nich tak trochu pohrdavě říká, že si myslí, že jsou krávy fialové a zvířátka v lese jsou chodící plyšáci. Loni k nám vnoučata jako obvykle přijela na prázdniny. Petrušce bylo na jaře devět, Zdeněčkovi v zimě šest. Jsme rádi, že k nám mohou aspoň o prázdninách, dostanou se na čerstvý vzduch a vidí, že je i něco jiného než obchody a hřiště. Protože je u nás klid, necháváme je samotné běhat po lese a po loukách.
Malá srnečka
Bylo to v sobotu odpoledne, když se přihnali z lesa s křikem. Pěkně ve mně hrklo, myslela jsem, že se jim něco stalo. Naštěstí byli v pořádku. Ale nebyli sami. Přinesli s sebou malé srnče. Tvářili se jako hrdinní zachránci a já neměla to srdce kazit jim radost vysvětlováním, že mu tím, co udělali hodně ublížili. Zato manžel si servítky nebral, on už je prostě takový. Hned na ně spustil, že jsou hloupé, že když ten chudák tiše ležel v trávě, měli ho tam nechat, protože se srna jenom odešla napást, a vrátila by se pro něj. A že je zvědavý, co s ním budou dělat, protože takhle malé srnče bez mámy dost často nepřežije. Vnoučata se samozřejmě rozplakala a chtěla jít vrátit srnče do lesa. Děda je ale zastavil, že teď už to nenapraví, srna by cítila lidský pach, a to malé by buď pošlo hlady, nebo by ho dostala liška. Děti byly zoufalé. Abych ještě zachránila, co se dalo, navrhla jsem jim, že ho odvezeme do záchranné stanice. Manžel už viděl, že to přehnal, a nabídl se, že nás odveze. Ve stanici moc nadšení nebyli. Byly zrovna senoseče, a tak měli v opatrování už tři zraněná srnčata. Děti navíc prosily, že když už to tak zkazily, chtěly by se o srnčátko postarat samy. Slečna, s kterou jsme mluvili, nám to nedoporučovala. Nakonec ji ale děti přesvědčily. Dostali jsme rady, jak často krmit a jakým mlékem, jak mu udělat pelíšek a postarat se, aby bylo srnče v pohodě. Slečna nás ale také varovala, že je srnčátko hodně malé a může se stát, že ho nezachráníme. Jenže na vnoučatech jsem viděla, že si něco takového nepřipouštějí a jsou přesvědčená, že Julinku, jak si kolouška pojmenovala, určitě zachrání. Následujících deset dní nedělala nic jiného, než že se o Julinku starala, nebo ji zpovzdálí pozorovala.
Vnoučata dělala, co mohla
Snažili se ze všech sil, my s manželem jsme jim, samozřejmě, pomáhali, ale byl to marný boj. Když srnče dostalo průjem, nepomohl ani veterinář. Julinka nakonec uhynula v noci. Pro vnoučata to byla rána, když jsme ji ráno našli v pelíšku bez života. Plakala a pořád dokola mluvila o tom, že je to jejich chyba. Snacha nás navíc obvinila, že jsme zkazili dětem nejenom prázdniny, ale i dětství, protože z toho kvůli manželově neomalenosti budou mít doživotní trauma. Já si ale myslím, že pravda se zamlčovat nemá, i když bolí.
.
