Vždycky jsem byla sportovkyně tělem i duší. Díky pohybu jsem byla dlouho fit. Pak mě ale zastavila nehoda na kole.
Deset let jsem vdova. Když mi zemřel manžel Rudolf, nastěhovala jsem si do našeho domku mojí maminku. Tehdy jí bylo sedmdesát devět a byla fyzicky i psychicky zdatná. Na to, že jí čekala oslava osmdesátky, vůbec nevypadala.
Měla přehled o dění ve světě, politice i kultuře a ráda chodila na dlouhé výlety se svou stejně starou kamarádkou. Já jsem to měla podobně, volný čas jsem trávila se svou nejlepší přítelkyní Janou, se kterou se známe od střední školy.
Tak jsme se s maminkou sházely večer doma a povídaly si o našich zážitcích a co všechno jsme viděly. Mám ještě mladší sestru Mílu. Vídali jsme se i s jejím manželem a mým Rudou do té doby, než jsem ovdověla.
Pak se intervaly našich setkání i telefonátů prodlužovaly, až se zastavily jen na čtyřech nejnutnějších ročně. O Vánocích se setkáme a voláme si na Míliny, moje a maminčiny narozeniny.
Výlet skončil v nemocnici
Před pěti lety jsem jela s Janou na víkendový výlet na kolech na Vysočinu. Báječně jsme si užily pobyt v penzionu, krásné podzimní počasí i cesty na kolech. Poslední den jsme jely ještě na krátkou vyjížďku, přejížděly jsme les a já jsem, ani nevím jak, vyletěla z kola a při dopadu si roztříštila kotník.
Z výletu jsem jela sanitkou rovnou do nemocnice na operaci. Kotník mi prošroubovali skrz naskrz a dostala jsem sádru na dva měsíce. Trvalo rok, než jsem se jakž takž vyléčila, ale bolesti kotníku nezmizely.
Přidala se ještě kyčel. Vždycky jsem trpěla revmatismem a nohy mě občas silně bolely i před nehodou. Pak mi ale nepomáhaly ani prášky a berle musím občas vzít i teď, abych nohám trochu ulevila.
Začaly problémy
Moje cyklonehoda byla takovým špatným mezníkem v našem domě. Maminka se začala hodně zhoršovat psychicky. Najednou úplně blbla. Lékař jen konstatoval, že je to stařecká demence, která je v tomto věku běžná a nic se s tím dělat nedá.
Mamka zapomíná, jak se obléct, kde má věci, co dělala ráno nebo včera a ztrácí pojem o čase. Hlavu má ovšem plnou vzpomínek a pamatuje si i mimořádné detaily z dob svého mládí. Musím ji hlídat, aby nenechala puštěnou vodu nebo plyn a neodešla na zahradu nebo úplně bezmyšlenkovitě pryč.
Jednou mi takhle zmizela a já ji hledala tři hodiny po okolí, až jsem ji našla na kraji lesa. Byla veselá a prý se vydala na houby. Jenže byl březen.
Sestra dělá, že nejsme
Moje bolesti se zhoršovaly, sotva jsem chodila. Lékař mi předepsal lázně. Ale copak můžu nechat mámu doma napospas? Musela jsem je odříct a dál se ládovat medikamenty, které stejně neměly většího účinku.
Byla jsem na tom hůř než mamka. Ta měla nohy jako mladice. Chození a pohyb vůbec ji nedělal problém. To jsme ale dvojka. Jedna chromá, druhá labilní. Náš dům chátrá a potřebuje údržbu. My dvě na to nestačíme.
Sestra se radši neozývá, aby nemusela snášet mé lamentování a výtky, že mi s ničím nepomůže, ač maminka je to i její. Občas přijede na víkend můj syn, který pomůže s nejnutnějšími opravami. Když je tady, tak se nám opravdu uleví.
Dojde nám nakoupit, poseká trávu a udělá, co potřebujeme. Ale má náročnou práci, takže jezdí maximálně jednou za měsíc.
Potřebuju vzpruhu
Mámě je teď osmdesát devět. Podala jsem žádost o umístění do domova důchodců. Už jen čekáme, až se uvolní místo. Nestačím se starat sama o sebe, natož hlídat ještě ji. „Budeš sama v domě, to ti taky nepřidá.
Nebudeš si mít s kým ani popovídat,“ zrazuje mě z toho syn. Jenže on to nechápe. Nikdy si nezkusil, jaké to je, když nemůžu na nohy. A popovídat si s mamkou – to už ani neznám. Dávám jí jen příkazy a ona je buďto mlčky plní nebo se vzteká, jako malé dítě.
Za mamkou budu docházet na návštěvy, domov důchodců je kousek od našeho domu. Ještě že mám pořád kamarádku Janu. Sice už nechodíme na túry ani nejezdíme na kole, ale navštěvuje mě. Přiveze dortík, uvaříme si kávu a povídáme si.
Někdy u mě přespí. Vždycky mi nalije novou krev do žil. Je to optimistický člověk, který mě chápe a podporuje v mých rozhodnutích.
Jaroslava P. (66), Nová Paka
