Bytosti, které odměňují nezištné dobro, možná opravdu chodí mezi námi!
Náš příběh zní jako pohádka a vím, že jen málokdo uvěří, že se opravdu stal. Můj manžel Radek zdědil po rodičích chalupu na Šumavě. Pravidelně jsme tam jezdili, jak v létě, tak v zimě. Když naši synové odrostli, trávili jsme tam i vánoční svátky včetně těch předloňských.
Pozvali jsme ho na večeři
Oba synové s rodinami za námi měli na chalupu přijet až na Štěpána, takže Štědrý večer jsme prožívali sami. Chalupa nebyla úplně odlehlá, ale zrovna na Vánoce v okolí moc lidí nebývalo. Proto nás s manželem překvapilo, když brzy po setmění někdo zaklepal na dveře. Šli jsme otevřít. Venku stál podivný muž, vypadal jako nějaký tulák. Nepůsobil ale nepříjemně. Zdvořile se zeptal, jestli by se u nás chvíli mohl ohřát a jestli by nemohl dostat něco k jídlu. Měli jsme vánoční náladu a ten člověk nepůsobil nebezpečně. Podívali jsme se na sebe s manželem a pak jsme kývli, že může jít dál. Rozdělili jsme se s tulákem o štědrovečerní večeři. Poděkoval a poté, co jsme mu ještě nabídli horký punč, vyrazil do tmy. Ujistil nás, že si o něho nemusíme dělat starosti.
Po otevření následoval úžas
Po odchodu podivného tuláka jsme zjistili, že na botníku leží podivná dřevěná krabička. Nám nepatřila, zřejmě si ji u nás zapomněl. Čekali jsme, jestli se pro ni nevrátí, ale asi mu nestála za to, protože uvnitř byla prázdná. Nechali jsme ji proto tam, kde byla. Zbytek Štědrého večera proběhl tak, jak měl, za zvuku koled a v krásné náladě, i s půlnoční procházkou. Když jsme se druhý den probudili a chystali se znovu projít se přírodou, znovu jsem si všimla té dřevěné krabičky na botníku. Otevřela jsem víko a zastavil se mi dech. Uvnitř ležela menší lesklá cihlička, na první pohled celá ze zlata! Zavolala jsem manžela. Také nechtěl věřit svým očím. I s odstupem času si myslíme, že to byla odměna od onoho tuláka a přemýšlíme, jakou tajemnou bytost jsme to vlastně tehdy o Vánocích pohostili.
Helena K. (55), Písek
