Můj kousek štěstí

Syn byl Casanova a dobyvatel ženských srdcí

Můj na pohled nevinný a zakřiknutý synek zametl s celou rodinou. Kdo by čekal, že ve dvaceti letech bude už trojnásobným otcem?

Naše rodina byla, dá se říci, mužského založení. Vždy jsem si myslela, že budeme mít s manželem aspoň jednu jedinou dceru. Snila jsem o tom, jak jí budu oblékat jako panenku, česat vlásky a bude to moje princezna. V dospělosti bychom obrážely spolu svět a chodily na nákupy a na kafíčko. Osud však usoudil, že mi bude přána pouze mužská společnost. Místo dní s panenkami a povídání o klucích ze školy jsem si užívala šarvátek, rvaček, střílení z kuličkovek. Samozřejmě jsem nebyla ošizena o spoustu zlomenin, odřenin, spálenin a vůbec zranění obecně. Ano, bylo mi dopřáno hned třech synů. I přesto, že jsem si přála dcerku, synky jsem z duše milovala. První dva, i přes své rušné období v dětství, byli ve finále v dospělosti hodní, klidní a k ženám laskaví. Oba si našli už ve škole stálé přítelkyně, ke kterým se později nastěhovali. Můžu s hrdostí říci, že jsem na ně byla pyšná. Zvláště ve chvíli, kdy si je jejich přítelkyně chválily. Ani jeden se do rodiny nehnal, spíše dlouho předem stavěli své rodinné hnízdečko a chovali se velmi rozumně.

Byl taková tichá voda

Nejmladší syn, Jakub, se zdál být stejný. Doma byl tichý, klidný a nijak zvlášť se o ničem s námi nebavil. Vypadal bezproblémově a nad věcí. Školu si dával v pohodě, levou zadní, jak se říká.
Výsledky měl skvělé, a tak se snadno dostal na vysokou školu. Byl to prostě pohodář, nikdy se ničím nenechal vykolejit, a nikdy bychom od něj tedy nečekali nějaké nerozumné a nepromyšlené chování. Věděli jsme pouze, že si sem tam zajde s kamarády posedět. Zdál se tak rozumný, že jsme neměli potřebu zjišťovat další informace, natož ho kontrolovat. Měl naší důvěru a my neměli důvod ho z čehokoliv podezírat. O to větší šok to pro nás pak byl. Seděli jsme tehdy doma, syn byl zalezlý ve svém pokoji a učil se. Zvonek u dveří se rozezvučel a drnčel bez přestání. Překvapeně jsem vyskočila a šla ke dveřím. Netušila jsem, kdo by mohl v pozdní večerní hodinu takto vyzvánět. Mé kroky popohnalo zběsilé zabušení na dveře. Lekla jsem se, kdo to je a co se děje. Rychle vstal a přiběhl i manžel. Zeptali jsme se, kdo za dveřmi stojí. Ozval se naštvaný mužský hlas, že potřebuje okamžitě mluvit s  naším Jakubem.

Běsnící muž udeřil na syna

Zajímalo nás, co se stalo a co náš hodný, tichý chlapec udělal. Určitě to bude nedorozumění, které se vysvětlí. Vždyť náš syn je takový hodný, milý a ohleduplný ke každému. Otevřeli jsme dveře a čekali, co se dozvíme. Na prahu stál rozzuřený muž, přibližně v naších letech. Rozčíleně se vrhl do dveří a na celý byt začal řvát,,Kde je ten pacholek? Kde se schovává? Rozbiju mu ciferník!“ Snažila jsem se chlapíka uklidnit a zjistit, co se děje. Muž byl vzteky bez sebe a stále dokola opakoval to samé. Zmlátit našeho nejmladšího syna. Co ho mohlo tak naštvat? ,,Jakube, rychle sem pojď!“ Zavolal rázně manžel. Syn se pomalu a flegmaticky vynořil ze dveří ,,Co zase?“ odpověděl klidným hlasem. To neznámého muže dopálilo ještě víc. Hystericky zařval jako tygr před skokem a zdálo se, že synovi jednu napálí. Jakuba to ale nijak nevyděsilo. Já i manžel jsme vůbec nechápali. Marně jsme se snažili stále zjistit, co tak muže rozvášnilo. Až jsme se to konečně dozvěděli…

Nevěřili jsme vlastním uším.

Náš mladý, tichý synek přivedl do jiného stavu jakousi dívku, a běsnící pán byl samozřejmě tatínek. Až teď jsme si všimli ubrečené dívenky, která se krčila u dveří... Prožívali jsme drama dokola Muže jsme uklidnili a vše dopadlo nakonec dobře. Díky naší diplomacii a ochotě se domluvit po dobrém a v klidu. Syna však událost očividně nevzrušila. Nejdříve jsme mu vynadali, mlčel a kýval hlavou, a tak se zdálo, že jsme se domluvili.

Brzy nás ale čekal další šok.

Za dveřmi stála dívka a hystericky plakala. A podobná situace se zopakovala během dvou let ještě třikrát. Náš syn byl dál flegmatický a všechno mu bylo jedno. Nebyli jsme ošizeny o hysterické scény synových milenek, jejich maminek i tatínků. Bylo to šílené a nevěděli jsme, co se synem dál. Neznámé dívky a trapné situace, kdy jsme je museli uklidňovat, procházely naším životem. Velkou úlevu nám přineslo, když se syn od nás odstěhoval. Ale ani po letech se nezměnil, vždy se kolem něj motalo mnoho žen. Po letech jsme si na synovu záletnickou povahu zvykli a měli ho rádi i s jeho casovskou vlastností. Dva starší synové už měli své rodinky a vychovávali nám vnoučky. Co se ale týká nejmladšího syna, máme jeho přičiněním vnoučátek dvanáct – tedy aspoň, co víme! Všechny je vídáme a máme rádi. Se snachami máme také hezký vztah. Syn si ale žádnou z nich nevzal a navždy zůstal vlkem samotářem.

Vlaďka (57), Pardubice.

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden