Ne všechno se v životě povede. Ale většina věcí se dá napravit.
O kousek dál v naší ulici bydlela paní, říkejme jí třeba Nováková. Byla to starší babička, manžel jí už dávno umřel a ona žila sama. Jen občas za ní přijížděly děti. Jejím hlavním potěšením a smyslem života byl malý pejsek, takový ten chlupáček, co by na něj člověk málem šlápl a co stačí dvakrát za den ho jít vyvenčit.
Viděla jsem mu to ve tváři!
Jednoho dne jsem paní Novákovou potkala celou uplakanou. Svěřila se mi se smutnou zprávou. Pejska už bohužel nemá. Před třemi dny jí ho někdo přejel autem. Skoro se mi chtělo poplakat s ní. Když jsem to vyprávěla doma u večeře, neušlo mi, jak se najednou zatvářil můj starší syn Matěj. Intuice mi rázem napověděla, že má možná s tím neštěstím, které paní Novákovou potkalo, něco společného. Dělala jsem, jako že nic, ale po večeři jsem syna nenápadně oslovila. Zeptala jsem se ho, jestli nemá něco, s čím by se mi chtěl svěřit. Tvářil se nechápavě. Položila jsem jasnou otázku: nepřihodila se mu náhodou před třemi dny nějaká nehoda s autem? Znám Matěje dobře a on to ví, tak dlouho nezapíral. Vyšlo najevo, že pejska paní Novákové skutečně nechtěně přejel on. Cítila jsem se nyní ještě hůř než předtím.
Vyřešili jsme to společně
Druhý den jsem se rozhodla se s problémem rázně vypořádat. Požádala jsem Matěje, aby někde sehnal podobný typ pejska, o jakého paní Nováková přišla. Trvalo mu to jen dva dny. Věděl, co ho čeká. Nenechala jsem ho v tom samotného. Za starou paní jsme zašli společně. Matěj se jí nejprve omluvil za to, co bez zlého úmyslu udělal. A potom jí jako překvapení předal štěňátko. Bylo tak roztomilé, že bych si ho bývala klidně nechala sama. Paní Nováková Matějovi odpustila. Viděla jsem, že syn má slzy v očích a věděla jsem, že si bude nyní dávat při řízení ještě větší pozor. Společně jsme se pak domů vraceli s dobrým pocitem, že jsme někomu zlepšili život.
Pavla G. (47), Liberec
