Lidé si často nedokážou vyjít vstříc a domluvit se, i když pro to vlastně nemají důvody. O své zaslepenosti se pak bohužel přesvědčí pozdě.
Několik let jsme bydleli v jednom rodinném domku dohromady se synem a snachou. Nechali jsme jim horní patro, kde bylo víc pokojů, což se jim hodilo, když se narodila vnoučata. Syn Tomáš přišel jednoho dne s myšlenkou, že by bylo dobré domek stavebními úpravami rozšířit. Manžel řekl, že o tom bude přemýšlet. Toho dne začala válka, která se pak pomalu stupňovala.
Všechno zavinila přístavba
Tomáš byl celkem paličák po svém otci. Zdeněk, můj manžel, byl v jádru hodný chlap, ale občas dokázal vyletět jako čertík z krabičky a následná hádka vždy napáchala velké škody. Situace se pak uklidňovala i dost dlouho, tím spíš, že Zdeněk uměl i trucovat. Syn bohužel zdědil tyhle vlastnosti po něm. Nejhorší spory vedli ti dva, když si Tomáš procházel pubertou, to občas padla i nějaká facka. Po synově svatbě se situace zklidnila, tím spíš, že jsme na ty dva rozhádané kohouty byly dvě, já a Tomášova žena Ivana. Snacha byla klidná, usměvavá, nehádala se a občas jsem viděla, že se manžel i syn za své výlevy před ní později styděli. Ohledně té přístavby jsem si myslela, že ta hádka nebude mít dlouhého trvání a Zdeněk s Tomášem se nakonec nějak dohodnou. To jsem se ale ošklivě spletla. Manžel si z titulu majitele domku (který zdědil po svých rodičích) postavil hlavu a několikrát hodně nahlas opakoval, že se nic stavět nebude. Tomáš reagoval všelijak, občas výhrůžkami, občas nadávkami a jednou dokonce řekl, že se tedy s Ivanou a s dětmi odstěhuje. Snacha i já jsme se tentokrát marně snažily ochladit rozpálené hlavy.
Osudná hádka
Manžel a syn si začali dělat schválnosti. Tomáš si nechal od kamaráda vypracovat projekt na přístavbu a nechal ho provokativně dole v obývacím pokoji na stole. Zdeňka to samozřejmě rozčílilo a papíry roztrhal. Začala jsem se obávat každé chvíle, kdy si ti dva přišli na oči. Bylo jasné, že už je v tom něco víc než jen hádka o přístavbu. Teď šlo oběma o nějakou falešnou chlapskou hrdost. Napětí v domě by se dalo krájet. Mně a Ivaně to bylo nepříjemné, ale netušily jsme, co s tím udělat. Děti to naštěstí nevnímaly. Jak starší Lukášek, tak mladší Lucinka na to byli ještě moc malí. K oběma se naštěstí chovali Tomáš se Zdeňkem normálně. Jejich zaslepenost ale bohužel vyústila v rodinnou tragédii. Toho podzimního dne jsem šla na návštěvu ke známým, zatímco Ivana odjela k rodičům do sousední vesnice. Manžel a syn zůstali doma s dětmi. To, co se stalo, vím jen z vyprávění. Oba se znovu začali hádat a zapomněli, že mají hlídat Lukáška s Lucinkou. Vnouček spadl do vypuštěného bazénu a těžce se zranil. Ležel tam dlouho, protože Lucinka si hrála ve svém pokoji a tak o něm nikdo nevěděl. Když Zdeněk a Tomáš malého objevili, hned volali záchranku. V nemocnici ale Lukášek bohužel druhý den zemřel.
Změnili se, ale už je pozdě
Smrt chlapečka, který se nedožil ani pěti let, nás krutě zasáhla. Ivana se zhroutila a já jsem také prožila několik dnů na sedativech. Nejvíce ale poznamenala Zdeňka a Tomáše, kteří si - bohužel oprávněně - kladli Lukáškovu smrt za vinu. Po vnoučkově pohřbu byli dlouho oba uzavřeni do sebe. Měsíc po tragické události sepsali v naší přítomnosti smlouvu, ve které slibovali, že už se nikdy nebudou hádat a vždy budou hledat cestu k porozumění. Syn a snacha se zanedlouho odstěhovali a do roka se jim narodilo další dítě. Já mívám občas deprese kvůli zbytečnému konci dětského života. Zdeněk je dnes už jiný, tichý a pokorný. Občas ho také přistihnu, jak tajně pláče. Je smutné, že oči se lidem otevřou teprve poté, co je k tomu přinutí taková krutá zkušenost.
Šárka L. (52), Jihlava
