Zamiloval jsem se do kolegyně z práce. Miloval jsem ji tajně, nikomu jsem to neprozradil, tím méně jí. Úvodem bych rád prozradil, že nejsem žádný velký fešák, anebo se za něj alespoň nepovažuji.
Potřeboval bych mít o něco více centimetrů do výšky a o něco méně centimetrů do šířky. Navíc nejsem nijak zvlášť výřečný, myslím, že neumím ženy, jak se říká, "ukecat". Schází mi patřičná suverenita.
Vždycky jsem býval spíš tichý. Žádný švihák lázeňský, prostě typ, za kterým se dívky zpravidla neohlížejí. Když mi bylo už přes čtyřicet a byl jsem, jak možná uhodnete, stále svobodný, zamiloval jsem se do kolegyně z práce.
Tajně. Nikdo to nevěděl, ona už vůbec ne. Pracovali jsme ve stejné kanceláři a odvažuji se tvrdit, že jsem jí nebyl nesympatický. Docela hezky jsme spolu vycházeli, usmívali jsme se na sebe, občas jsme i zažertovali.
Což není málo, ale také ne mnoho. Domníval jsem se, že to je asi tak všechno, že se to nikam dál neposune. Byli jsme zkrátka kolegové, kteří spolu dobře vycházejí. Ivana byla ne hezká, ale vysloveně krásná.
A o celých patnáct let mladší než já. Točilo se kolem ní mnoho mužů. Všiml jsem si například, že na ni vždycky po práci čekává takový jeden velmi atraktivní týpek. Míval jsem po náladě, když jsem pozoroval, jak k němu Ivana běží, objímají se, jak on ji pak vede kolem pasu k autu, mimochodem zjevně drahému.
Skřípal jsem zuby! To bylo asi tak všechno, co jsem mohl dělat. O několik měsíců později na ni čekal zas jiný frajírek. Střídala je. Tajně jsem ji v práci pozoroval, a někdy mi připadalo, že ačkoli je krásná, úspěšná a muži obletovaná, přesto není zas tak docela šťastná.
Také jsem, často i bezděky, zaslechl, jak mluví s kolegyněmi o svých vztazích. Stěžovala si, říkala třeba: "Tak zas jeden omyl," nebo: "Šeredně jsem se v něm spletla!" Jednou jsem šel kouřit před budovu, ona už tam zuřivě potahovala z cigarety a připadala mi tak smutná.
.. Nikdy jsme spolu nemluvili důvěrně, přesto jsem to tentokrát nevydržel a zeptal se, proč je tak smutná. Odpověděla, že se asi nikdy nevdá, protože muži jsou pitomci. Pak se krátce zasmála a řekla: "Promiň.
" Dodala, že ten její nejnovější objev chodil s ní a ještě se dvěma dalšími, a tak po něm hodila talíř a odešla. Vůbec nechápu, kde se ve mně vzalo tolik odvahy, ale vyhrkl jsem: "Nešla bys na kafe? Po práci?" Nejdřív vypadala překvapeně, pak lehce pokrčila rameny a špitla: "Proč ne?" Vypadala jako princezna z pohádky.
Ale, jak mi prozradila později, vlastně už dávno nehledala prince, jen obyčejného, hodného kluka. Dnes má dva – mě a našeho roztomilého, tříletého Honzíka. Jiří P. (52), Ostrava .
