U studánky se sházeli tajemné bytosti

Ta malá nenápadná tůňka přitahovala místního podivína i babku bylinkářku. Objevovala se u ní záhadná žena v černém, kterou nikdo neznal.

Ráda vzpomínám na studánku skrytou v kapradí v blízkosti mého rodného domu. Věřila jsem, že je kouzelná. Takové studánky totiž přinášely podle různých pověstí nejen krásu, ale také zdraví. Studánka se nacházela sice téměř u cesty, ale cizím lidem byla utajena ve vysoké trávě. V její blízkosti rostly podivné rostliny, které se nikde jinde nenacházely.

Pravidelně k ní přicházela nabírat vodu místní bylinkářka a také místní samotář a podivín, člověk, o kterém nikdo nic nevěděl. Bylo mu více jak devadesát let a byl znalý různých kouzel a čar. Tento zajímavý člověk, na kterého ráda vzpomínám, jednoho dne zmizel – stejně tak, jako přišel, nikdo nevěděl odkud. Jako by se proměnil v mlhu.

Což u čarodějů bývá…

Také vás může zajímat ...

Sen mě mučil

Od dětství jsem mívala sen, v němž studánka figurovala. Byla to taková moje dětská noční můra. Starý dům rodičů byl pro mě zdrojem nejhrůznějších hororových představ, které si dokáže dítě vymyslet. Sen začínal vždy na návsi u rybníka. Z vody se vynořil muž, v obličeji namokvalý a modrý, oči vytřeštěné. Utopenec!

Bohužel se ale na rozdíl od většiny filmů o zombie nepohyboval pomalu, ale běhal rychle. Vyskočil z rybníka a honil mě kolem rybníka i kolem domu – nikde nebyl nikdo, kdo by se objevil a zachránil mě. Domy byly prázdné, všichni kamsi zmizeli. Věděla jsem, že musím utíkat ke studánce, abych se zachránila. Cesta k ní ale byla zarostlá vysokou travou.

Utíkala jsem jako o život a slyšela, jak za mnou ten netvor funí.

V poslední chvíli .

Když už jsem opravdu nemohla a upadla, se objevila žena v černých dlouhých šatech. S velkou úlevou jsem ji skočila do náruče. Můj pronásledovatel se z nějakého důvodu té ženy bál, jen zlostí zasyčel a odbelhal se zpátky k vodě.

Žena v černém mě pohladila po vlasech, vzala za ruku a řekla: „Pojď, jdeme domů!“ Našla jsem její foto Je zvláštní, že po mnoha a mnoha letech, když jsem dům po rodičích prodávala a vyklízela, jsem narazila na starou fotografii prababičky. Zemřela dávno před mým narozením, ale byla to přesně ta žena, která mě ve snech zachraňovala.

Fotografii jsem si vzala a mám ji stále u sebe jako svého ochránce. Provází mě už léta, a kdykoliv se dostanu do potíží, zapálím svíčku, vyndám fotografii a s prababičkou si povídám.

Nevím, jestli mě opravdu chrání nebo si tím přitáhnu pozitivní energii a štěstí, protože problémy vždy rychle ustoupí a vyřeší se jako zázrakem samy.

Ludmila (41), Uherské Hradiště.

Časopis, který by vás mohl zajímat

Můj kousek štěstí

Každé pondělí se můžete potěšit novým vydáním časopisu MŮJ KOUSEK ŠTĚSTÍ. Najdete v něm aktuální zprávy ze společnosti, přitažlivé příběhy známých českých osobností, dechberoucí zážitky ze života čtenářů, spousty výherních křížovek a samozřejmě nechybí ani různé rady pro zdraví, krásu, zajímavé recepty a tipy pro volný čas.

Komentáře

...