Nebyla jsem v ohrožení života, tou ranou do hlavy jsem ztratila pouze na chvíli paměť. Vybavily se mi tím neuvěřitelné věci.
Nikdy jsem nevěřila na existenci minulých životů, duchy, astrologii a telepatii. Všechny tyto záležitosti ve mně vzbuzovaly smích a ironické poznámky, které jsem si nedokázala odpustit. Dnes už vím, že by měl být člověk v hodnocení těchto věcí opatrný. Zážitek, který mi osud přichystal, mě nasadil do hlavy brouka, kterého se už nikdy nezbavím. Jsem inženýrka a celý život jsem pracovala ve výzkumném ústavu. Věřila jsem pouze tomu, co se dalo změřit, zvážit, spočítat. Svůj volný čas jsem trávila sportem, zejména skoky do vody a jízdu na vodních lyžích jsem milovala. Až do padesáti jsem žila v přesvědčení, že tu žijeme jen jednou.
Otevřely se mi oči
Své půlstoletí jsem se rozhodla oslavit na chatě v okruhu svých skvělých přátel. Rodinu jsem neměla. Tak jsem byla zahlcena prací, že jsem ji nestihla. Nebyla jsem rodinný typ. Už sám příjezd na Slapy byl provázen zvláštními okolnostmi, kterým jsem nevěnovala pozornost. Dnes zpětně vím, že mě osud varoval, a ještě před osudným skokem do vody mě odrazovala sama majitelka horské chaty. Říkala, že se jí o mně zdál strašný sen a že bych neměla ten den vycházet ven. Její manžel to dorazil tím, že s dramatickým patosem odrecitoval část Kytice, ve které stojí, že pátek nešťastný je den. Ten den byl totiž skutečně pátek. Takové slaboduchosti jsem se musela smát.
Narazila jsem na dno
Svými posměšnými poznámkami jsem musela někoho pořádně naštvat. Jen jsem totiž skočila, proletěla jsem vodou jako šíp a zastavila se o kámen. Nikdy tam žádný nebyl. Nikdo nedokázal vysvětlit, kde se tam ten kus šutru vzal, a že se o něj nezranil už dříve někdo jiný. Probrala jsem se až v nemocnici. Nevěděla jsem, jak se jmenuji, kdo jsem, nepoznávala jsem přátele. Naprosto konsternovaná jsem zírala na televizi, lidé se mi zdáli divní, přístrojů jsem se bála. Nutila jsem se usnout, abych unikla do snů před realitou. Ve spánku se mi vybavovaly obrazy, které mi připadaly známé. Přicházela jsem polní cestou k chalupě, kolem ní pobíhaly děti. Přiběhl ke mně pes a radostně se lísal. Děti se začaly sbíhat a pokřikovaly na mě: „Táto!“ Před domem seděla stařenka a smála se.
Její tvář mi byla povědomá.
Slyšela jsem potok za domem, vnímala jsem vůni nařezaného dřeva. U srdce jsem ucítila hřejivý pocit štěstí, který jsem nikdy nezažila. Probudila jsem se Jako když přijde záblesk, můj současný život se mi najednou vybavil. Bylo to takové zvláštní prozření. Vzpomněla jsem si zase, kdo jsem. Otevřela jsem oči a byla šťastná. To byla úleva! Málem jsem zůstala zakleta v nevědomosti. Ztráta paměti byla pro mě větší hrůza, než přijít o zdraví. Moje zdravotní problémy nebyly tak hrozné, jak se zdálo. Dalo by se říci, že jsem kromě drobnějších pohmožděnin ztratila pouze na chvíli paměť. Možná to bylo proto, aby se mi otevřely jiné obzory. Na tu vůni dřeva, pocit štěstí a tváře, které se mi v paměti objevily, se totiž už nedá nikdy zapomenout.
Oldřiška (53), Praha.
