O tom, že se přestěhujeme z rušného města na venkov, jsme s manželem snili léta. Nové bydlení na samotě nám však mnoho klidu nepřineslo.
S manželem jsme si vždycky přáli mít malý domeček uprostřed krásné přírody. V jeho pořízení nám ale stále něco bránilo. Nejprve děti, které by to měly daleko do školy a musely by dojíždět autobusy, pak to byla nemocná tchyně, kterou jsme museli několikrát týdně vozit do nemocnice na vyšetření.
Teprve, když děti nastoupily na vysokou a nám se s manželem podařilo ušetřit slušné peníze, jsme mohli náš sen uskutečnit.
Okamžitě nás zaujal
Chvíli trvalo, než jsme našli domek, který by nám vyhovoval a splňoval naše požadavky. Měli jsme za sebou asi čtyři prohlídky a pokaždé se nám něco nezdálo. Jednou to byla oprýskaná fasáda, podruhé malá zahrada, potřetí špatná dostupnost, a tak dále.
Pak jsme se ale byli podívat na jednom domečku v Jizerkách, do kterého jsem se já i manžel zamilovali na první pohled. Cena byla také příznivá, a tak jsme si s původním majitelem plácli. Dům byl v dobrém, původním stavu.
Příliš mnoho úprav jsme dělat nemuseli. Navíc byl i dostatečně velký na to, aby v něm s námi mohli bydlet oba synové, kdyby se jim nepodařilo sehnat místo na koleji.
Zaslechla jsem divný zvuk
Když jsme se do domku kompletně přestěhovali, vzala jsem si týden volna, abych mohla vše v klidu vybalit a případně provést i nějaké menší úpravy. Můj manžel Olda chodil normálně do práce.
Jednou odpoledne, když jsem rovnala knihy na poličku, jsem zaslechla zvláštní zvuk. Znělo to, jako když pláče dítě. Myslela jsem si, že to přichází zvenku, tak jsem se šla podívat k oknu. Žádné dítě na zahradě ale nebylo.
A pak mi to došlo – ten pláč se ve skutečnosti ozýval zevnitř domu. Znervózňovalo mě to, tak jsem se rozhodla, že zjistím, odkud to vychází. Kroky mě zavedly až k jedné stěně. Nebylo pochyb, pláč se ozýval za ní.
Vyděsilo mě to. Po pár vteřinách pláč přestal. Že by se mi to jen zdálo? Když manžel dorazil domů, všechno jsem mu řekla. Sice se mi nesmál, ale z výrazu jeho tváře mi došlo, že mi nevěří. Druhý den jsem pláč slyšela znovu.
„Tak se mnou zůstaň zítra doma! Uvidíš, že ti říkám pravdu,“ říkala jsem Oldovi, když jsme večer leželi v posteli.
Nechali jsme strhnout zeď
A skutečně! Když manžel pláč uslyšel, jeho blahosklonný výraz vzal za své. Zavolali jsme původnímu majiteli, abychom zjistili, zda v minulosti pláč taky slyšel. Odpověď byla záporná.
„Za tou stěnou musela být nějaká místnost. Možná v ní kdysi někoho zazdili,“ napadlo mě a začala jsem manžela přesvědčovat, abychom stěnu zbourali. Když se druhý den ozval pláč znovu, a ještě hlasitější, tak manžel souhlasil. V prostoru, který jsme objevili, ale nikdo naštěstí nebyl.
Stalo se to před stoletím
Nakonec jsme do domu pozvali psychotronika. Ten nám řekl, že tu kdysi dávno došlo k tragédii. V době, kdy byl dům opuštěný, se zde prý schovávala žena s malým dítětem. Ta pak zemřela a dítě, o kterém nikdo nevěděl, v domě umřelo hlady.
Od té události uplynulo sto let, což nejspíš nějak probudilo duši toho nebohého tvorečka. Doporučil nám, abychom místo nechali vysvětit. Nakonec jsme to udělali. Od té doby jsme už nikdy žádný pláč neslyšeli.
Pavlína N. (54), Zlín
