Už jsem se cítila tak nějak divně, ani unavená ani svěží. Nic mě nebavilo. "Co s tím?" ptala jsem se kamarádky Lindy.
Jen si mě tak chvilku prohlížela udiveně. Nejspíš jsem nevydala tak, jak jsem se cítila. Ale pak se Lindě blýsklo v očích. „Potřebuješ nakopnout!“ prohlásila vítězně. Vytřeštila jsem oči. „Cože?“ vyděsila jsem se upřímně.
Budeme měnit
Linda už se usadila do křesílka s imitací zebry, rozmáchla rukama a začala spřádat plány.„Jsi připravená?“ Kývla jsem, ale vlastně byla malá dušička. Vypadalo to na velké vojenské manévry a já jsem nechtěla přece rozpoutat válku, jenom jsem se chtěla cítit líp.
Tak jako kdysi. „A ví to ten tvůj?“ zeptala se Linda opatrně. Zavrtěla jsem hlavou. Tyhle věci nějak už delší čas neřešíme. Dříve jsme si povídali dlouho do noci, ale pak se začal Milan vracet stále víc unavenější.
Nějak mu v práci nakládali. pořád to byl ten pozorný milý chlap, jako tehdy, když jsme se poznali a pak vzali. „A co vlastně dělá, ten tvůj?“ ptala se Linda. „Vede divizi,“ překvapila jsem ji. „Jakože je voják? „Ne, obchodní. Má toho docela dost.“ „Tak to bude možná překvapený až moc,“ zajásala Linda. „Budeme měnit!“
Vše připraveno
Linda sáhla po telefonu a vyřídila si několik hovorů. Pak se energicky zvedla a zavelela: „Jdeme! Všechno je připraveno, všechno klape!“ Vyrazily jsme do města. Napřed na náměstí a pak kousek za roh.
Marie už byla připravená. „Tak co budeme?“ ptala se nadšeně. Byla jsem mimo mísu. Linda ale byla pohotová. „Budeme temná zrzka!“ Vytřeštila jsem oči. „Buď v pohodě, to bude pecka!“ uklidnila mě. Marie je profesionálka.
Ta to dá. „Já barvím chlapům i fousy,“ chlubila se Marie a připravovala si nádobíčko. Námitky, že žádné vousy nemá a ani nepotřebuji barvit, odrazila smíchem. „Dělám to kartáčkem na zuby a barvou na vlasy, to drží líp než ty speciální barvy.
Ani je chlapům nedoporučuju!“ chechtala se. A mně to nevadilo. Cítila jsem klid, třebaže jsem se bála toho, co mi udělá s hlavou. „Tady to stříhneme, tohle nadzvedneme,“ luskala prsty. „Jo, to bude bomba! Jak jste mohla žít s tak nudnou hlavou?“
Něco jiného, to je ono
Byly jsme temná zrzka s úplně novou hlavou a cítila jsem se lehce. Proč jsem tohle neudělala dřív? Marie mi ještě stihla dát několik dobrých rad jak si vyrobit kozí sýr bez koz a že si prý také bude asi vyrábět máslo ze smetany.
Má prý zákaznice, které ji budou kvalitní smetanou zásobovat. „A nebylo by lepší, aby přivezly rovnou to máslo?“ napadlo mě. „Vy jste divná!“ vyjekla Marie. „To přece bude dobrodružství! Já miluju dobrodružství.
Vy ne? To je přece bájo!“ Marii jsme nechaly jejím dobrodružným plánům, čekala nás Sylva. Budeme se převlékat, řekla by asi Marie a Linda.
To je tedy překvápko
Před tím malým krámkem jsem se zarazila. „Vždyť je to sekáč!“ zaprotestovala jsem. „Nebuď fouňa!“ křikla Linda. „Tenhle den je v mé režii, s tím jsi souhlasila!“ Souhlasila. A tak jsem se ocitla poprvé v životě v obchodě s oblečením z druhé ruky.
Zavadila jsem o pěkný svetřík. Copak? „Hele, to je Donna Karan!“ šeptla jsem. „Jo, to je,“ usmála se Sylva, která si tenhle krámek prý vytrucovala na manželovi. „Kašmír.“ Podívala jsem se na cenu. „Jo, je to tak,“ kývla Sylva.
„U mě kupujou i celebrity a pak v tom chodí na tom festivalu ve Varech,“ pochlubila se. Linda projela štengry a vytahala pár věcí. „Tohle vyzkoušíme!“ rozhodla. Zase to „my“, ale už mi to nevadilo. Vrátila jsem se domů včas, Milan dokonce přijel z práce, jak slíbil.
A prohlížel si mě. Jako tenkrát. Jako poprvé. „Jsi krásná,“ vydechl. A já jsem se cítila volná a v pohodě jako už dlouho ne.
Hedvika J. (56), Beroun
