Ve čtyřiceti letech prožila Jana Paulová krizi a rozhodla se skoncovat s herectvím!

Vztahy mezi herci jí dlouho bránily v tom, aby si našla angažmá!

Zdá se, že razantní změny ve svém životě nedělají kolem čtyřicítky jen muži. Herečku Janu Paulovou (61) přestala její kariéra v tomto věku uspokojovat. Nejprve to řešila zpíváním, ale pak podnikla jednu převratnou cestu.

Nestárnoucí Jana Paulová není jen herečkou, ale řadu let také cestovatelkou. Dlouho hrála v divadle a ve filmech, ale na čas se dokázala své kariéry vzdát a hledat v životě jiné věci. Projela hodně koutů světa, zemí jejího srdce se ovšem stala Indie.

Divadlo jí bylo souzeno

Jana se narodila v umělecké rodině, takže měla k múzám cestičku umetenou. Tatínek František Paul (+78) byl operetním zpěvákem, hercem a režisérem, maminka zpívala v karlínském divadle. Blonďatá kráska pocházela ze čtyř dětí – byla z nich nejmladší. Když přišla na svět, bylo jejímu otci už padesát sedm let. Jana po něm zdědila hlavně pozitivní přístup k životu.

Také vás může zajímat ...

„Někdy se bojím, abych tím optimismem neutloukla všechny okolo,“ konstatovala. „Když já si myslím, že je to za jedny prachy. Že se dá jedna situace vidět jako úplný průšvih, stejně jako zkouška, při které se něčemu naučíte a která vás posílí.“ Nikdo se nedivil, že se svým rodinným zázemím se Jana po základní škole přihlásila na Pražskou státní konzervatoř a poté přestoupila na DAMU.

„V uměleckém prostředí jsem žila odmalička a vlastně jsem si jinou profesi pro sebe neuměla ani představit,“ přiznala herečka. „Koketovala jsem sice v divadelnictví s různými oblastmi, nakonec ale zvítězilo herectví.

Někdy toho možná trochu lituji, protože myslím, že jsem docela schopná uvažování a rychle se učím, ale už je to tak, jak to je.“

Takhle vážná před kamerou moc často nebývá.
Takhle vážná před kamerou moc často nebývá.

Byl zážitek z mládí pravdivý?

Protože maminka byla také herečkou, cítila na sobě Jana zvýšený dohled ohledně své práce. „Moje maminka byla velký kritik. Byla dost přísná a ani si nepamatuji, že by mě někdy pochválila,“ přiznala. Matka také svoji dceru hodně hlídala – ovšem neuhlídala. S odstupem let vyšlo najevo, že v sedmnácti letech údajně podlehla jednomu muži. Ten jí prý svedl čistě kvůli sázce a ještě se tím chlubil.

Problém byl, že mladou dívku přivedl do jiného stavu. Jana si dítě nenechala a před matkou i před světem své velké zklamání i osobní bolest utajila. Sama herečka ale tento zážitek z mládí popřela. Každopádně toho pravého našla celkem brzy. Po krátkém románku s výrazně starším režisérem Evženem Sokolovským (+72) si našla jazzového hudebníka Milana Svobodu.

Ten se stal otcem jejích dvou dcer a spolehlivým parťákem pro celý život.

Jejich manželství se obešlo bez skandálů a Jana si své soukromí uměla ochránit, takže její dcery po této stránce prožily klidné dětství.

Dcera Anežka je krásná po mamince.
Dcera Anežka je krásná po mamince.

Na konci hry se svlékla!

DAMU absolvovala Jana v roce 1976, stálé divadelní angažmá ale získala až o tři roky později. Bylo to úmyslné, protože od rodičů věděla, jaké bývají mezi herci vztahy. „Raději jsem měla děti a chtěla dělat Svobodovi manželku,“ uvedla v jednom rozhovoru.

„Říkala jsem si, že na herectví nemám žaludek.“ Nakonec ale bylo divadelní prostředí přece jen natolik silným lákadlem, že nastoupila do Semaforu. Tam jí proslavila hlavně role Královny ve hře S Pydlou v zádech, kde hrála s Josefem Dvořákem (74). Účinkovala také v muzikálech v Hudebním divadle v Karlíně; využila tak i svoje pěvecké nadání.

Hrála i v Městských divadlech pražských, přičemž v jedné hře se na jevišti vždy ocitla na konci představení úplně nahá. Vyžadovala to role a tak nad tím Jana moc nepřemýšlela. Jednalo se o pár vteřin a byla přitom otočená zády k publiku. „Na jevišti bylo přítmí a hrála k tomu hudba. Jen jednou se stalo, že zvukařovi skončil pásek dřív, a já si v tom tichu připadala skutečně nahá.

Ale ustála jsem to,“ vzpomínala na odvážnou roli.

Oblíbená herečka pokračovala úspěšně ve své kariéře i v devadesátých letech, ale v jejich polovině přišla krize.

Mezi kolegyněmi se cítí jako ryba ve vodě.
Mezi kolegyněmi se cítí jako ryba ve vodě.

Z koncertů do velehor

Tehdy bylo Janě čtyřicet let a ona měla náhle pocit, že se všechno navršilo. „Dostávala jsem pořád stejné nabídky, točila jeden z prvních dlouhých sitcomů, který se opravdu nepovedl, a já to věděla po třetím díle, ale dalších padesát jich musela i s tím vědomím natočit, a tak dál,“ líčila důvody, které jí nakonec vedly téměř ze dne na den k převratnému rozhodnutí. Skončila s herectvím.

Nechtěla ztrácet dál čas něčím, co ji nijak neobohacovalo. Tři roky pak jezdila po republice s malou hudební skupinou a hrála šansony – hudbu, kterou od ní publikum moc neočekávalo. Udělala asi sto koncertů. „Ti kluci se potřebovali živit a já jsem viděla, že je nemůžu dál držet, a rozpustila jsem to,“ popsala konec téhle krátké životní kapitoly.

Vzápětí ale přišla jiná, která jí změnila život. Vydala se s partou horolezců do Himalájí. V klášteře, který je nejvýše položeným na Zemi, prožila neuvěřitelný zážitek. Sešli se tam lámové z celých Himalájí a probíhaly tam různé obřady. „Šla jsem tedy dovnitř a tak trochu jsem se bála, že mě třeba vyhodí,“ vyprávěla herečka.

„Oni mě tam ale nechali a já jsem se dostala a do takového zvláštního stavu, kdy jsem nevnímala čas, ale jen takový stav absolutně čistého štěstí a naplnění.“

Za Kameňák se Jana nestydí.
Za Kameňák se Jana nestydí.

Přespává i u místních lidí

Od té doby už Jana Paulová procestovala kus světa. Jezdí většinou sama, protože jak uvedla, její manžel je spíš hotelový typ. Nebojí se, i když samozřejmě zbytečně neriskuje. „Zásadně nejezdím nikam, kde je válka, a většinou ani do zemí s totalitním režimem,“ upřesnila. Byla mimo jiné v Nepálu, v Thajsku nebo v Indii.

Na cestách se často setkává s místními lidmi a někdy se dostane i do jejich rodin. Cestuje totiž autobusem nebo vlakem, kde není problém dát se s někým do řeči. „Lidé se hned ptají, kam jedete, proč tam jste, co se vám v zemi líbí,kde budete spát,“ líčila své dojmy. „A když řeknu, že si najdu nějaký hotel, pozvou mě do rodiny.

To není jako v Čechách, kde sedíte s někým v jednom kupé tři hodiny a ten člověk se tváří, že neexistujete.“ Nezůstává ale jen u cestování, snaží se i pomáhat. Protože největší bídu spatřila v Indii, stála u založení jedné školy pro místní sirotky. To se jí podařilo s pomocí jedné české kosmetické firmy.

Uvažovala i o tom, že by adoptovala indického chlapečka, ale pak od té myšlenky musela bohužel ustoupit, když zjistila, jaký by to byl boj s byrokracií.

Kdyby to bylo možné, jednou by chtěla prý žít v Indii natrvalo.

Se Zedníčkem v posteli

K divadlu se Jana Paulová znovu vrátila, poté, co ji požádal její dlouholetý kamarád a kolega Pavel Zedníček o záskok. Vrátila se tak do hry, kterou s ním hrála už roky předtím. „Myslím, že diváci z nás cítí to, že se oba hraním bavíme a těší nás být s nimi ten večer pohromadě,“ prohlásila herečka. S Pavlem hraje ve více představeních; jedno z nich se dokonce celé odehrává v posteli!

Ačkoliv jí letos bylo už jednašedesát let, rozhodně na ně Jana nevypadá. S věkem si ale hlavu neláme. „Stárnutí jako takové mi nevadí, pokud mě zrovna nic nebolí, ale někdy jdu kolem výkladní skříně, zahlédnu svůj odraz a skoro se leknu. Říkám si: Jé, to jsem já?

No to ti, Svobodo, přeju,“ prohlásila s typickým nadhledem.

Manžel Milan Svoboda ji opravdu dává spoustu svobody!
Manžel Milan Svoboda ji opravdu dává spoustu svobody!

Od 22 let bez žlučníku

O Janě je známo, že nějaký čas byla přísnou vegetariánkou. Přispělo k tomu určitě i stravování během dětství a dospívání. „Prošla jsem všemi těmi příšernostmi, jako je bůček a podobně,“ uvedla. „Po takových jídlech mi bylo vždycky strašně špatně, až jsem skončila ve 22 letech v nemocnici se žlučníkem, který mi vyoperovali.

Od té doby už jsem byla limitovaná v jídle.“ Herečka říká, že vegetariánství je vlastně kontrola myšlení: „Člověk u toho základního pudu, jako je hlad, musí začít přemýšlet, co sní.

Pokud nepřemýšlí, tak do sebe nasouká, na co přijde.“

Nejíst maso jí nedělalo problém.
Nejíst maso jí nedělalo problém.

Každý den je dárek!

Jednou z věcí, které Janu život naučil, je schopnost umět se radovat z každého dne, z toho, že je hezky nebo že jsou všichni zrovna zdraví. Ví, že plány jsou dobré, ale člověk nikdy neví, jak to doopravdy bude. „Když mi bylo jednadvacet, umřel mi osmdesátiletý táta a za dva roky po něm dvacetiletý brácha,“ řekla. „Vím, že každý den je dárek, kterým se můžeme potěšit.

Neříkám, že to není boj, že to je lehké, ale mám pocit, že stojí za to vybojovat v sobě radost z každého dne, každého setkání.“

Má radost z každého nového rána!
Má radost z každého nového rána!
Časopis, který by vás mohl zajímat

Můj čas na kafíčko

Ve čtvrtek vycházející Můj čas na kafíčko odhaluje strhující životní story slavných hvězd, jejich lásky, prohry, vítězství, spalující vášně, bolestné rozchody, i usmíření a osudové vzestupy i pády těch největších českých i světových legend. To vše a mnohem více najdete v časopise Můj čas na kafíčko.

Komentáře

...