Můj kousek štěstí

Ve spaní jsem bloudila domem

V dětství jsem neměla problémy s náměsíčností. Až když jsme se přestěhovali do strašidelného domu. Někdo mě tam začal nebezpečně ovládat. Byla jsem klidné dítě, které večer zalehlo do postele. Spala jsem celou noc jako dudek.

Bylo velké překvapení pro všechny, včetně mě, když jsem se, po našem přestěhování do krásného starého domu s velkou zahradou, začala chovat jinak. V noci jsem náhle bloudila ve spánku po domě a pokoušela se jít ven. Maminka, která měla lehké spaní a naštěstí se vždy probudila, se se mnou dohadovala. Já si ale ráno nic nepamatovala. Matka mi tvrdila, že jsem se na ní dívala jako na cizího člověka a opakovala sípavým hlasem cosi, čemu vůbec nerozuměla.
Jako bych mluvila jinou řečí.

Šla ze mě hrůza

Byl pro ni téměř nadlidský výkon mě přimět, abych si lehla zpátky do postele. Nejvzpurnější jsem byla při úplňku. Toto moje noční bloumání mi potvrdila i sestra, která se mnou spala v pokoji. Poté, co se několikrát v noci probudila a já stála u její postele a svítily mi prý oči, se mnou odmítla sdílet společný pokoj, zalehla večer do manželské postele mezi otce a matku a nenechala se vyhnat. Při sebemenším pokusu ji přesunout ztropila hysterický výstup a byla schopna dostat záchvat takový, že jednou až omdlela. Opakoval se stejný sen Sny, které jsem v noci měla, se opakovaly. Zahrada našeho domu ožila, byla plná světel a lidí, nebo přesněji řečeno bytostí, které byly oblečeny starodávně, leč velmi vkusně a bohatě.

Nadšeně mě vítaly.

Tančili jsme, bavili se, hrála hudba, pobíhali kolem psi, slyšela jsem ržát koně a řinčet kola jedoucího kočáru. Cítila jsem se šťastná, mezi svými. To byla moje rodina. Tak jsem to ve svém snu cítila. Tak jsem všechny ty lidi vnímala – hlubokou lásku k nim a silné pouto, které se táhlo kdoví odkud a odkdy. Nechtěla jsem odejít Když nadešel čas loučení, blížilo se ráno a nový den, rvalo mi to srdce. Duchové ale věděli, že musím jít. Že moje místo je ve světě lidí. Ráno jsem se probouzela s pocitem smutku a opuštěnosti a večer se nemohla dočkat, až budu zase spát… Celé dny jsem tak probloumala a snažila se je nežít, ale přežít. A to nebylo dobré. Bylo zajímavé, že v průběhu dne – když byl náš dům plný lidí – se zdál jako každý jiný dům. Po jakékoliv nadpřirozené aktivitě nebylo známky. Jakmile jsem ale zůstala v domě sama, okamžitě prostor ožil. Duchové brali zřejmě jako samozřejmost, že o nich vím.

Matka se chtěla odstěhovat

Ačkoliv se zdál dům nádherný, maminka byla posedlá touhou se odstěhovat. Cítila svou intuicí blízkost děsivého nebezpečí. Kamkoliv, hlavně aby to bylo rychle. A to se jí také podařilo. Nastěhovali jsme se do nového panelového domu uprostřed města. První noc v tomto historií nezatíženém bytě si budu pamatovat navždy. Spala jsem tvrdě, beze snů a dlouho. Apatie a permanentní zasněnost byly ty tam. Jako bych se probudila z nějakého zakletí. Matka mě chodívala zpočátku v noci kontrolovat. Já se ale prý ani nepohnula, natož abych vstala a procházela se. A to i tehdy, když byl úplněk a svítil mi rovnou do postele.

Jarmila T. (53), Ústí nad Orlicí.

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden