Za mých mladých let jsme neměli zdaleka tolik pěkných věcí ani báječných možností, než mají dnešní děti. Člověk by řekl, že přitom, co všechno dnes mladí mají, si budou závidět míň, než jsme si záviděli mi. Ale opak je bohužel pravdou. Naše vnučka Radka je moc šikovná a hodná holka. Vždycky se dobře učila, mezi dětmi byla oblíbená, i když je spíš tichá a nijak na sebe neupozorňuje. Když se syn s manželkou rozhodovali, jestli má jít z páté třídy na gymnázium, připadalo jim, že i když se učí výborně, je ještě hodně dětská a nechali ji na základní škole.
Těžko říct, jestli to bylo dobře nebo to byla spíš chyba. Přišla o některé kamarádky, které na gymnázium nastoupily, ale nakonec se s tím smířila.V minulém roce se Radka dostala na gymnázium, přijímací zkoušky udělala jako nic.
Samá radost
Byla moc ráda a my s ní. Jenže pohoda neměla dlouhého trvání. Už po čtrnácti dnech si dcera všimla, že je Radka posmutnělá a do školy se zrovna dvakrát netěší. Vlastně se toho nedalo nevšimnout. I když Radka není žádný extrovert, nikdy nešetřila úsměvy. Teď ale bylo vidět, že ji něco trápí. Svojí mámě se svěřit nechtěla, já se dozvěděla alespoň něco. Zatímco dceři tvrdila, že je všechno v pohodě, mně řekla alespoň to, že si s dětmi ve třídě moc nerozumí. Snažila jsem se opatrně vyzvídat, o co přesně jde, ale vnučka se uzavřela do sebe. Mám ji moc ráda, chtěla bych jí pomoci, ale nenapadalo mně, jak. Je to těžké, děti v tomhle citlivém věku potřebují často pomoc, ale přitom se jí brání. Rozebírala jsem s dcerou horem dolem, ale na nic pořádného jsme nepřišly.
Měli jsme strach, ale nevěděli, co dělat
Když začala Radunka hubnout, mysleli jsme si, že je to tím, že začala běhat a také zápřahem, co měla ve škole. Dcera s mužem se jí snažili přimět, aby víc odpočívala, já jí vyvářela její oblíbené dobroty. Bledá tvář a smutné oči mé drahé vnučky mi naháněly strach. Věděla jsem, že něco není v pořádku, ale nevěděla jsem co. Už je to dva měsíce, co u nás doma odpoledne zazvonil telefon. Volal nám zeť. Byl v nemocnici, s naší milovanou Radunkou. Naše vnučka, ta sladká, laskavá holčička se předávkovala léky na spaní. Kdo takovou hrůzu nezažil, ten si nedokáže představit, jak ochromujícíto je, když si někdo, koho milujete, sáhne na život.
Byli jsme v šoku
Naštěstí to Radunka přežila. Teprve teď jsme ale zjistili, jak moc se v posledních měsících trápila. Z nějakého důvodu ji spolužáci na gymnáziu nevzali mezi sebe, naopak si z ní udělali terč svých posměšků. Šikanovali ji po internetu, pošklebovali se jí, že je tlustá, nemilosrdně se jí vysmívali. Nakonec jí začali psát vzkazy, že by udělala nejlíp, kdyby se zabila. Nechápu, kde se v dětech může vzít tak obludná zloba. Moje vnučka je nyní v psychiatrické léčebně. Je z ní zlomený člověk. Co bude dál, netušíme, ale do školy, kde jí spolužáci tak strašně ubližovali, se už nevrátí. .
