Můj čas na kafíčko

Výherní čísla ve Sportce nám prozradila dobrá víla!

Pohádkové bytosti skutečně existují a když je třeba, tak pomohou!

Pokud člověk věří v dobré síly a sám nečiní nic špatného, může se mu dostat nečekané pomoci!

Rozvedla jsem se, když bylo dceři devět let. Nebylo to naštěstí žádné velké drama, s manželem jsme se rozešli důstojně jako dva rozumní lidé. Samoty jsem se nebála, ani toho, že bych jako matka samoživitelka finančně strádala. Měla jsem celkem dobrou práci, manžel slíbil, že dceru Ivanku bude dál podporovat a v nejhorším případě tu byli rodiče. S nimi jsem sice už léta nijak dobře nevycházela, ale věřila jsem, že by mě v nouzi nenechali. Vyhlídky tedy byly optimistické. Jenže pak se všechno krutě změnilo!

Tři rány po sobě

Nejprve jsem přišla o práci. Naší firmu převzala jiná, zahraniční a dosadila si své lidi. Já jsem byla bohužel z těch, kdo museli odejít. Další ranou bylo, když si bývalý manžel našel novou partnerku a zcela jí podlehl. Řeči o tom, jak nám bude pomáhat, byly pryč. Alimenty sice platil, ale to bylo všechno. Nevyužíval dokonce ani možnost brát si Ivanku každý druhý víkend. A do třetice postihla katastrofa moje rodiče. Svěřili své úspory podvodníkovi, který sliboval zázračné úroky. Pochopitelně se po něm slehla zem a po penězích také. Najednou jsem byla v mimořádně těžké situaci. Bez práce, bez možnosti se obrátit na lidi, kteří by mě případně podrželi nad hladinou. Nepatřím k těm, kdo se hned hroutí, ale tyto tři rány po sobě, to byl opravdu těžký ranec.

Nebrala jsem to nejdřív vážně

Měla jsem naštěstí něco našetřeno, takže mi okamžitý pád na dno nehrozil. Všechny finanční prostředky nyní směřovaly k Ivance. Dcerka nesměla pocítit žádná omezení. Raději bych si cokoliv odepřela já. Úspory ale ubývaly a práci jsem stále nemohla najít. Abych přišla na jiné myšlenky a Ivanka mohla chvíli být mimo město, půjčila jsem si od jedné kamarádky na velikonoční prázdniny její chatu. Nebylo to daleko od Plzně, na tolik benzínu jsem ještě měla. V duchu už jsem se ale v té době zabývala nepříjemnou myšlenkou na to, že budu muset své staré auto v případě nutnosti prodat. Kolem chaty byly lesy a s dcerkou jsme chodily na dlouhé procházky. Jedno odpoledne jsem si sedla do trávy u potoka, zatímco Ivanka běhala různě kolem. Za chvíli za mnou přišla celá rozrušená. Řekla mi, že prý viděla lesní vílu. Nebrala jsem to vážně, i když jsem si současně říkala, že téměř desetiletá slečna by na pohádkové bytosti už věřit nemusela. Jenže Ivanka mě tahala za ruku, ať se na vílu jdu také podívat!

Vypadala jako zbloudilé dítě

Po několika metrech chůze kolem potoka se rozkládala malá mýtinka, schovaná za hustším porostem. Ivanka mě vedla za ruku. Jakmile jsme vstoupili na mýtinku, překvapeně jsem se zastavila. Opravdu tam stálo drobné křehké stvoření, dívka s dlouhými vlasy, v bílé košilce. Nejprve jsem myslela, že je to nějaké zbloudilé dítě. Oslovila nás ale ženským hlasem. S dcerkou si dobře rozuměla. Ivanka jí už předtím řekla, že „nemáme penízky“. Připadala jsem si jako ve snu. Víla slíbila, že nám pomůže. Slíbila, že nějakou částku vyhrajeme – tolik, abychom neměli nouzi, ale zase ne tak moc, aby nás peníze zkazily. Řekla nám čísla, která nám prý umožní výhru získat. Ještě se na nás hezky usmála a v dalším okamžiku zmizela. Kdyby mi to někdo vyprávěl, měla bych ho za blázna; ale právě jsem to opravdu zažila. Po návratu do města jsem vsadila Sportku s těmi čísly, které nám víla prozradila. S napětím jsme pak já i dcerka čekaly na losování. Vyhrály jsme vysokou částku. Miliony to nebyly, ale vyřešilo to naší situaci. Všichni známí nám gratulovali, jaké jsme měli štěstí. Já a Ivanka jsme ale věděly, že jenom štěstím to nebylo!

Jana M., (45), Plzeň

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden