Ke svatbám patří svatební dary. Když jsem se před lety vdávala, věnovala nám tetička vzácný přívěsek. V naší rodině se dědil už po čtyři generace. Kladla nám tehdy na srdce, že je to opravdu velká cennost, že je osázený diamanty a ten největší, prostřední, má obrovskou cenu. Prý to není věc na běžné nošení, spíš taková pojistka na horší časy. Její dědeček ho už dokonce jednou, když na tom byli špatně, málem prodal, ale pak naštěstí našel jiné řešení. Ten šperk se mi moc líbil, ale po tom, co nám řekla, jsem ho nenosila. Stejně nám zpestřil život, a to hned dvakrát.
Čekalo nás nepříjemné hledání
Poprvé se to stalo, když byly našemu Míšovi tři roky. V tomhle věku jsou děti jako rtuť, jak je spustíte z očí, je na potíže zaděláno. Zrovna jsem rovnala prádlo, když zazvonil telefon. Míša seděl na podlaze, hrál si s kostkami, tak jsem šla pro mobil do předsíně. Když jsem se vrátila, byl tiše jako pěna. To je vždycky varující. Kolem něj bylo rozházené prádlo a také šperky ze skříňky, kterou si vytáhl z prádelníku. Hned jsem na něj uhodila, že to nesmí. Zatímco ukřivděně natahoval, sbírala jsem své skromné klenoty. Přívěsek, cennost největší, byl však pryč. Prohledala jsem každý kousek podlahy a nic. Jediné, co připadalo v úvahu, bylo, že ho spolkl. Pěkně mě to vylekalo. Volala jsem švagrovi, je doktor. Ten mě ujistil, že to není žádná tragédie, Míšovi nic nehrozí, jen bude muset chodit chvíli na nočníček a nás čeká ne zrovna voňavé hledání. Ale ani po třech dnech zkoumání obsahu nočníku přívěsek nebyl. Nakonec manžela napadlo, že ho mohl Míša nějak zastrčit do škvíry pod knihovnou. Zalovil tam pletací jehlicí, a skutečně, náš rodinný poklad se našel. Podruhé se o rozruch postarala Míšova starší sestra Evička. Byla už druhačka, ze školy, protože je to blízko, chodila domů sama. Ten den dorazila v princeznovských šatech a se štrasovou čelenkou, které zcela určitě nebyly její. Když jsem se jí zeptala, kde k nim přišla, opáčila, že je vyměnila se Zdeničkou za vílí kouzlo. Po chvíli vytáčení bylo jasné, že vílí kouzlo je diamantový přívěsek. Počkala jsem na manžela a i s dcerou jsme se vydali za Zdeniččinými rodiči. Když zjistili, co se stalo, moc se nám omlouvali. Nebylo vlastně za co, děti mají zvláštní nápady.
Raději jsme nechali šperk ocenit
Po téhle anabázi manžela napadlo, že bychom měli nechat šperk ocenit a případně ho uložit do banky. K našemu velkému překvapení zlatník, ke kterému jsme přívěsek vzali, zjistil, že ten největší a nejcennější kámen vůbec není diamant. A celý přívěsek má cenu jen pár tisíc. Vyprávěli jsme mu historii šperku. V momentě, kdy jsme se dostali k tomu, jak ho prastrýček skoro prodal, se usmál. Podle všeho tím řešením, na které tenkrát přišel, bylo, že nechal vyměnit nejcennější kámen za náhražku a prodal ho. Říkal, že takové věci se stávaly celkem často a už se mockrát setkal s tím, že ty lepší kameny byly ve špercích vyměněné za levné napodobeniny. Nemůžu říct, že bych z toho byla nějak zklamaná, konečně můžu přívěsek nosit. Tetičce jsme ovšem nic neřekli. Asi by z toho byla smutná.
