Na ta dvě setkání se nedá zapomenout, i když od té doby uplynulo už několik let.
Na místní hřbitov jsem chodila pravidelně každou sobotu, k hrobu mých rodičů. Občas mě doprovázel manžel. Když jsem před pěti lety ovdověla, začala jsem chodit vzpomínat na své blízké častěji.
Čistil náhrobní desku
Jednoho podzimního sychravého dne jsem procházela hřbitovem až dozadu, kde měli moji milí místo svého posledního odpočinku. Počasí odradilo hodně lidí od návštěvy a už se pomalu šeřilo, takže jsem skoro nikoho nepotkala. Až nedaleko od místa, k němuž jsem mířila, jsem spatřila staršího zarostlého muže, který pečlivě čistil jednu náhrobní desku. Slušně jsem pozdravila, ale odpovědi se mi nedostalo. Pomyslela jsem si, že dotyčný je nezdvořilý nebo možná neslyší. Vypadal vůbec podivně, trochu jako nějaký bezdomovec. Pak jsem si všimla, že má na sobě montérky. Z toho jsem usoudila, že to bude patrně nějaký zaměstnanec hřbitova, asi nejspíš sám hrobník. Sice jsem ho tu nikdy předtím neviděla, ale pravdou bylo, že jsem vlastně hrobníka pořádně ani neznala. O správnosti mé úvahy jsem se přesvědčila na zpáteční cestě: ten muž čistil další hrob. Ještě jednou jsem zopakovala pozdrav, ale dotyčný znovu ani nezvedl hlavu.
Najednou se mnou začal mluvit
Při další návštěvě hřbitova v podobnou denní dobu jsem onoho hrobníka viděla znovu, a opět u stejných hrobů. Ze slušnosti jsem znovu pozdravila, když jsem kolem někoho procházela – a odpověď jsem už ani neočekávala. O to větší bylo moje překvapení, když se muž zvedl, přikývl, jako by v odpověď a potom začal něco povídat. Vůbec mu nebylo rozumět, zachycovala jsem jen jednotlivá slova. V tom šeru jsem mu ani pořádně neviděla do tváře, všimla jsem si jen, že je dost bledý. Nevěděla jsem, jak se zachovat, vlastně jsem o jeho společnost nijak nestála. Naštěstí se zdálo, že to pochopil; najednou se odmlčel, otočil se a dál se věnoval práci. Setkání mi nebylo dvakrát příjemné. Proto jsem volila zpáteční cestu jinou uličkou, aby mě ten divný hrobník znovu neoslovil. Pokud to tedy hrobník byl. Už jsem o tom měla pochybnosti, vždyť proč by se stále motal kolem dvou stejných hrobů?
Zblízka jsem zažila šok
Nijak zvlášť jsem na toho podivína nemyslela, vzpomněla jsem si na něho vlastně zase až u hřbitovní branky, když jsem šla ke hrobům svých milovaných v sobotu v poledne. Tentokrát svítilo sluníčko, ale bylo mrazivé počasí. Docela se mi ulevilo, jakmile jsem spatřila, že u oněch dvou hrobů tentokrát nikdo není. Tak jako obvykle jsem rodičům i manželovi tiše „povídala“, co je nového. Na zpáteční cestě mě zvědavost přivedla až těsně k náhrobním deskám, o které se onen podivný muž tak pečlivě staral. Prohlížela jsem fotografie těch, kdo zde byli pochováni. Leknutím jsem skoro vykřikla. Na jedné fotce byl totiž přesně ten muž, kterého jsem považovala za hrobníka! Dívala jsem se znovu a znovu. Ano, musel to být on. Ale jak to? Nemohl to být třeba jeho syn nebo bratr? Další šok jsem zažila vzápětí. Uvědomila jsem si, že v den, kdy jsem ho prvně viděla, bylo datem jeho smrti před dvaceti lety!
Dodnes tam cítím úzkost
Žena od nedalekého hrobu si všimla, jak si prohlížím náhrobní desku a zeptala se mě, co hledám. Dala jsem najevo, že mě zajímá osud rodiny, která je tam pohřbená. Paní byla sdílná a o onom „hrobníkovi“ jsem se tak dozvěděla, že zemřel při autonehodě. Ve vedlejším hrobě pak byla pochovaná jeho přítelkyně, se kterou po rozvodu žil a která nevydržela smutek a volila dobrovolnou smrt. Naštěstí se ta žena už dál nevyptávala, proč mě tak zajímali cizí lidé. Asi bych jí těžko vysvětlovala, že jsem se několik dnů předtím dvakrát potkala s mrtvým člověkem. Mně samotné z toho dodnes běhá mráz po zádech a na hřbitově jsem opatrná. Vím ale stoprocentně, že se mi to nezdálo!
Helena B., (58), Vysočina
