Můj kousek štěstí

Zamilovala jsem se, i když mi to doma zakázali

Bydleli jsme téměř na samotě a táta, máma i babička mě hlídali jako hradní stráž.

Nebylo to nic platné. V dospívání jsem zažila přísnou výchovu, to si dnešní mladí lidé vůbec neumějí představit. Vyrůstala jsem v malé osadě, rodiče byli staromódní a konzervativní. Bydlela s námi také babička, která mé beztak nekompromisní rodiče stále znervózňovala úvahami, co všechno by se mi mohlo stát a že by mě měli lépe hlídat.

Dnes se tomu směju, ale tehdy jsem byla nešťastná. Spolužáci se mi posmívali, jelikož jsem nikam nesměla. Moje zkušenosti s opačným pohlavím byly žalostné, protože byly nulové. A to mi prosím táhlo na osmnáctý rok.

Na kluky jsem se mohla jen dívat, a někdy jsem měla pocit, že rodiče s babičkou by mi rádi zakázali i to. Když jsem jednou, na konci třetího ročníku střední školy, dostala chřipku a spolužák mi odpoledne donesl úkoly, nařídila mu to třídní učitelka, byla z toho aféra.

Jakmile babička spatřila, že na mě volá nějaký kluk za plotem, vyběhla ven a hrozila na něho holí. Spolužák pak o tom vyprávěl ve třídě, měla jsem zase ostudu. Babička žalovala i tátovi, že prý byl za mnou podezřelý mládenec.

Marně jsem rodinu přesvědčovala, že to mi jen spolužák nesl úlohy. Dostala jsem vynadáno a táta dlouze mluvil o tom, že bude muset zvýšit "bezpečnostní opatření". Zkrátka moje rodina se zbláznila.

Já vím, byla jsem jediná dcera, ale to nebyl důvod, aby mi dělali ze života peklo. Dřív byli normální, ale jakmile jsem přišla do puberty, ne já, ale moji rodiče s babičkou zešíleli. Možná je k tomu vedla i drobná rodinná přihoda, že totiž moje sestřenice z Chebu vozila kočárek, aniž stihla odmaturovat či vdát se.

Vdát se ani nemohla, protože tatínkem byl voják, který odešel do civilu zhruba v době, kdy se zjistilo, že je sestřenice Běta v požehnaném stavu. Zmizel neznámo kam a Bětka si pamatovala jen křestní jméno.

Příjmení a trvalé bydliště jí ctitel v zeleném zapomněl zřejmě z roztržitosti prozradit a ona se opomněla zeptat. Přibližně v té době začal v naší rodině teror. Bylo to jak z televizní komedie! Ale naši se domnívali, že dělají tu nejlepší věc a s nejčistšími úmysly, že to dělají pro moji budoucnost.

"Chceš přece odmaturovat," zoufala si máma. Napadlo mě, že sestřenice Běta by zasloužila pětadvacet na zadek, za to, co mi provedla. Táta koupil psa! Štěně vlčáka. První povel, který se ho snažil naučit, byl: Trhej! Šestitýdenní štěně však nijak hrozivě nevypadalo.

Chtělo jen misku plnou jídla a aby se mu před spaním zpívala ukolébavka. Zbývalo, aby táta udělal kolem našeho venkovského domku vodní příkop a padací most. To kupodivu neudělal, ale jen z finančních důvodů a také kvůli tomu, že by se k baráku sbíhali lidi a divili by se.

Ale bez legrace vybudoval nový drátěný plot, starý byl už děravý a div že nepadal. Ze štěněte vyrostl statný vlčák, táta ho pojmenoval Ďas. Kdo ho neznal, tomu naháněl strach, pro nás z rodiny to byl miláček a říkali jsme mu Ďasíku.

shutterstock_211207381

Rodiče se zklidnili, domnívali se, že pro mou "bezpečnost" udělali všechno. Vždyť pořídili novou drátěnku, velikého psa, také babička věčně vysedávala na zápraží a na svůj věk překvapivě bystrým zrakem zkoumala dění v okolí.

Táta byl myslivec a shromažďoval doma flinty, což všichni věděli. A protože si vždy na začátku školního roku rodiče opsali můj rozvrh, kdo byl zrovna doma, ten mě vyhlížel anebo mi šel naproti na autobusovou zastávku.

"Bezpečnostní opatření" zdánlivě neměla slabé místo. Pouštěli mě jedině na procházku s Ďasem. A samozřejmě, co čert nechtěl, právě při pravidelném venčení vlčáka jsem si všimla, že do léta opuštěného domu u potoka, kam Ďas chodil pít, se kdosi přistěhoval.

Byla to pěkná vilka, ale zanedbaná, několik let prázdná. Na zahradě někdo pálil staré listí, málem mi vypadly oči, když jsem přišla blíž a lépe si ho prohlédla. Vypadal jako z francouzského filmu. Podíval se na mě a usmál se.

Zírala jsem na něho jako na zjevení. Ďas byl zticha, neštěkal, zřejmě i jemu byl sympatický. Po dlouhé chvíli ticha mladý muž vyšel ze vrátek a podal mi ruku se slovy: "Míra, ahoj. Právě jsme se přistěhovali.

" Sáhl do kapsy pracovního kabátku, kde schovával svačinu. Nakrmil Ďase několika kolečky salámu. Ďas se olízl a nového kamaráda si spokojeně měřil. Musím říci, že ze štěňátka vyrostl dobrák od kosti. Hrozivý na něm byl jen ten jeho štěkot, ale ve skutečnosti by mouše neublížil.

Nu a to, co se mi stalo tehdy na podzim, když Míra pálil listí, k zamračené obloze šlehaly plameny a drobně mžilo, se jmenuje láska na první pohled. Jak ráda jsem teď chodila na procházky s Ďasem! Naši si mou iniciativu pochvalovali, večer se jim už nikam nechtělo, oba byli po práci ve zdejším zemědělském družstvu unavení, a babička byla také spokojená.

Už špatně chodila a obávala se, že by ji mohutný vlčák povalil. Zato já jsem ke staré vile běhala denně. Míra říkal, že s láskou na první pohled to bylo vzájemné, že to cítil také. Jistě chápete, že jsem byla zamilovaná k smrti.

Doma sice pochopitelně zaznamenali, že se do osady přistěhoval někdo nový, ale sotva to vzali na vědomí. A mě chválili. Buďto jsem byla ve škole, anebo se doma učila k maturitě. A to jsem ještě pomáhala s domácností a denně nejméně hodinu venčila psa.

Viděli jste někdy vzornější dospívající dívku? Babička na mě pěla svým známým stařenkám hotové pochvalné ódy. Rodina byla přesvědčena, že mě hlídají na jedničku. A to se tedy spletli! Hlavně si nemyslete, že za mnou začal Míra lézt oknem hned, jakmile jsme se seznámili.

Taková nejsem. Byla jsem slušně vychované mladé děvče, ještě ke všemu přísně hlídané. Asi jako byla princezna Jasněnka, když ji zavřeli do věže a ještě sypali po zemi mouku, aby si všimli případných stop.

Přesně si pamatuji, že poprvé pod moje okno přišel až v předjaří. Byla jasná noc, nepršelo, svítil měsíc. Byl úplněk, což působilo osudově. Byla to noc jako z románu o lásce. Celý dům spal. Míra přelezl vrátka.

Ďas neštěkal, byli přece s Mírou kamarádi. Z jeho nočního příchodu se radoval, vrtěl ocáskem a běžel k Mírovi s nadějí, že dostane něco dobrého. Míra salám pochopitelně nezapomněl. Hodil mi do okna kamínek, hned jsem otevřela.

Ďas vše bedlivě sledoval, pak si pod moje okno spokojeně lehl, aby nás, dva zamilované, hlídal. Nařídili jsme budík na půl pátou. Míra se odplížil v době, kdy všichni dřímali. Osvědčený noční scénář jsme opakovali mnohokrát.

Bezpečnostní opatření mého tatínka byla pro kočku. Nebo, chcete-li, pro smích králíkům. S trochou nadsázky bych ráda prohlásila, že za to, že jsem před maturitou otěhotněla, nesli z velké části zodpovědnost moji drazí rodiče a babička.

Ďas ne, ten za nic nemohl. Zato kdyby mě starší rodinní příslušníci poučili o choulostivých věcech – říká se tomu sexuální výchova – namísto aby budovali kolem našeho domu nejrůznější opevnění, vše mohlo dopadnout jinak.

Takhle jsem ovšem maturovala ve třetím měsíci těhotenství. Rodině jsem se kajícně přiznala hned v den, kdy jsem úspěšně odmaturovala Máma se rozplakala, babička hrozila holí všemi směry, táta nemohl uvěřit, že jeho důmyslný bezpečnostní systém trestuhodně selhal.

A dobře že selhal. Míra byl skutečně ten pravý. Láska na celý život. Alena M. (54), Jihlava.

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden