Moje chvilka pohody

Život mi zachránil anděl strážný!

Některá setkání jsou pro nás natolik zásadní, že se zaryjí hluboko do našich srdcí a nikdy na ně nezapomeneme.

A právě jedno takové mám za sebou. Setkala jsem se totiž s nebeskou bytostí.

Moji přátelé i rodina by nepochybně souhlasili s mým tvrzením, že jsem člověk svědomitý, zodpovědný a dochvilný. Mívala jsem však jeden hrozný zlozvyk, za který mi všichni neustále vyčítali. Já jsem si ale nemohla pomoc. Pocit bezpečí pro mě byl důležitější, než šílené teorie mých nejbližších. Když jsem bývala doma sama, měla jsem vždy zamčené vchodové dveře a klíče jsem nechávala v zámku. Můj manžel z toho šílel. Říkal mi, že kdyby se mi nedej bože někdy něco stalo, nikdo se ke mně přes ty dveře nedostane. Tehdy jsem si z něho dělala legraci, že přehání. Brzy se mi má lehkomyslnost nepěkně vymstila a nebýt jakéhosi zásahu shůry, dnes bych tu už nebyla.

Svět se celý roztočil

Pamatuji si to jakoby to bylo včera. Přišla jsem domů z nákupu, zamkla a odebrala se i s taškami do kuchyně. Potraviny jsem uložila, kam patří, a šla vařit. Bylo pět hodin odpoledne a kolem šesté chodíval můj muž z práce domů. Natolik jsem se zabrala do vaření, že jsem si ani nevšimla, že se venku už docela setmělo. V celém bytě tak byla tma, to jsem neměla ráda. Guláš už pěkně bublal na plotně, když jsem se rozhodla jít pustit alespoň televizi, aby nebylo v bytě takové ticho a tma. Jenže jak jsem odstoupila od linky, začal se se mnou točit svět. Chtěla jsem se chytit stolu, abych neupadla, ale ruce mě vůbec neposlouchaly. Neustále mi klesaly dolů. Ani zakřičet jsem nemohla, cítila jsem, jak se mi jazyk v ústech zvláštně kroutí. Chvíli jsem tak zmateně stála a pak jsem padla k zemi…

Objevila se bílá záře

Obvykle jsem těsně před tím, než měl přijít muž, odemkla, aby nenadával. Tentokrát jsem to už nestihla. Ležela jsem na zemi a všechno kolem mě bylo jako v mlze. Snažila jsem se udržet při vědomí, ale nebylo mi to nic platné, o pomoc bych si stejně nezavolala. Najednou jsem zaslechla kroky na chodbě, následovaly hlasité nadávky. Byl to manžel. Volal na mě, abych odemkla, že se nemůže dostat domů. Když jsem na jeho volání nereagovala, začal být nervózní a bušil do dveří. V tom se mezi dveřmi kuchyně objevila zvláštní bílá záře, která projasnila celý byt. Zřetelně jsem v tom světle poznala lidskou postavu. Byl to muž s milým úsměvem. Pokynul mi, abych šla k němu. Cítila jsem, jak se zvedám, byla jsem lehká jako peříčko. Když jsem se ohlédla, viděla jsem své tělo na zemi. Pod hlavou jsem měla kaluž krve. Byla jsem si jistá, že umírám.

Klíče spadly na zem

Bránila jsem se tomu zvláštnímu stvoření, že ještě nechci odejít. Ono mi však pokynulo znovu a naznačilo, že není čas. A tak jsem poslušně šla. Společně s ním jsem proplula bytem až ke dveřím, na které celou dobu zoufale bušil můj manžel. Pak ten přízrak přistoupil ke dveřím a já nevěřícně sledovala, jak se klíče v zámku otáčí. Když bylo odemčeno, padly s řinčením na zem a dveře se pootevřely. Okamžitě jako střela do nich vletěl můj muž a volal mé jméno. Proběhl skrze mě i onu bytost. Ta mi pokynula, abych se vrátila. Ostatní znám už jen z vyprávění… Manžel mě prý našel ležet v kuchyni se zakrvácenou hlavou. Zavolal záchranou službu, jejíž posádka mu po příjezdu sdělila, že jsem zřejmě prodělala náhlou mozkovou příhodu. Kdyby se někde zdržel nebo se do bytu dostal později, nejspíš bych nepřežila. Nevím komu poděkovat za druhou šanci ani čím jsem si ji zasloužila, v každém případě jsem za ni neuvěřitelně vděčná. A věřím, že mi pomohl můj anděl strážný!

Věrka P. (61), Pardubice

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden