Učení mi nikdy moc nešlo. Ne že bych na to vyloženě neměla buňky, spíš to byla lenost a lajdáctví. To už můžu po letech přiznat.
Bylo jasné, že s mým vysvědčením to na školu nebude, maximálně tak na nějaký učební obor. Protože manuálně jsem byla dost šikovná, vyučila jsem se dámskou krejčovou. Jednalo se o obor s maturitou, jenže tu jsem bohužel neudělala.
Ne že bych ji nezvládla, zkrátka jsem se k ní nedostala. Jak to tak tenkrát chodilo, zamilovala jsem se, otěhotněla a musela se vdávat. Po první mateřské jsem záhy otěhotněla znovu, tentokrát už plánovaně.
Nestěžovala jsem si, měla jsem hodného manžela a krásné zdravé děti. S oběma jsem zůstala tři roky doma, pak jsem si našla práci v módním salonu. Tenkrát jsem si ještě říkala, že bych si maturitu nějak dodělala, ale nebyl na to čas.
A jelikož jsme se díky mému muži Vaškovi měli dobře a nikdy nám nic nechybělo, tak jsem tu maturitu nakonec oželela a nikdy v životě jsem kvůli tomu žádné problémy neměla.
Cítila jsem se ponížená
Po změně režimu jsem si pořídila živnostenský list a dařilo se mi se svým krejčovským uměním v malém i podnikat. Nebyli jsme na tom finančně závislí, manžel se uměl otáčet a vydělával tolik, že bych klidně bývala mohla zůstat ženou v domácnosti.
Naše manželství bylo klidné a spokojené. Ne snad, že bychom se nikdy nepohádali nebo spolu třeba dva dny nemluvili, ale to se asi stává ve většině vztahů. Občas však docházelo k tomu, že se moje argumenty při různých sporech snažil Vašek umlčet tím, že mi předhazoval nedostatek vzdělání.
Ten, kdo nemá maturitu, zkrátka nemůže mít pravdu, tak nějak to vyznívalo, i když to tak doslovně nemyslel. Snažila jsem se navenek dělat, že je mi to jedno, ale popravdě řečeno se mě to dotýkalo čím dál tím víc.
Ponořila jsem se do učení
Pomalu, ale jistě ve mně dozrávalo bláznivé rozhodnutí. Přece se mi kvůli mé chybějící maturitě nebude manžel vysmívat až do konce života. Co kdybych si ji i nyní, na prahu padesátky, udělala? Tak dlouho jsem o tom přemýšlela, až jsem to už dál neodkládala a našla si dálkové maturitní studium.
Jestli jsem si představovala, že to půjde snadno, tak jsem to dost dobře neodhadla. Zejména čeština mi dělala velké problémy. Nakonec jsem se s prosbou o pomoc obrátila na jednoho známého, který byl profesorem na střední škole.
Byl nadšený z toho, co dělám a rád a zadarmo mi dával doučování. Manželovi jsem však o svém snažení nic neřekla.
Dvojité překvapení
Dva roky studia byly náročnější než jsem čekala, ale nakonec se mi podařilo maturitu udělat. V den, kdy jsem měla maturitní vysvědčení v ruce, jsem chtěla manžela překvapit – vyvolat úmyslně nějaký spor, nechat ho pronést obvyklou větu o mém vzdělání a pak mu předložit doklad o tom, čeho jsem dosáhla.
Překvapená jsem ale byla nakonec já. Po příchodu domů jsem na stole našla bonboniéru s kyticí růží a vzkaz, na kterém stálo: Pro moji maturantku. Ukázalo se, že Vašek skoro celou dobu o mém snažení věděl, ale stejně jako já jemu, tak ani on mně se o tom nezmínil. Od té doby narážky na moje vzdělání samozřejmě zcela utichly.
Kamila V. (57), Brněnsko
