Adoptovali jsme souseda

Koupě velkého bytu se nám zdála zbytečná jen do chvíle, kdy se k nám nastěhovala vnučka se svojí rozrůstající se rodinou. Tak jsme si adoptovali souseda i jeho byt.

Děti jsme s manželem vychovali na vesnici, kterou jsme pro tento účel považovali za ideální. Žádný smog, troubící auta ani kriminalita. Hned po škole mohli naši kluci běhat venku a my se o ně nemuseli bát.

Také vás může zajímat ...

Se všemi jsme se znali, všichni jsme si pomáhali. A zrovna my tu pomoc ostatních potřebovali. Manžel totiž nikdy nebyl žádný kutil a já taky ne. Oba jsme učili na naší základce. Plat nic moc, ale ty ostatní výhody vesnického života nám všechno bohatě vynahradily.

Roky ubíhaly, starší syn se odstěhoval a ten mladší bydlel i s rodinou s námi. Byl to hezký život, ale když šla vnučka studovat na vysokou, odstěhovali se jeho rodiče, tedy syn se snachou za ní.

Těšila jsem se na divadla a kina

„Táhne nás to do města, pojďte s námi!“ lákali nás, ale nám se do stěhování moc nechtělo. Přece jenom, zvyk je železná košile, jak se říká. Jenže, samota je zlá a my začali zvažovat, že bychom přece jen také zvedli kotvy.

„Budeme chodit konečně do divadla, koupíme si předplatné!“ lákala jsem manžela a on si na myšlenku stěhování začal postupně zvykat. Těšil se staré známé a taky dostal nabídku suplovat na jedné škole. To ho lákalo nejvíc.

Moct alespoň pár hodin týdně učit! A tak jsme se stěhovali. O malé byty je velká nouze, tak jsme nakonec kývli na velký, třípokojový byt v takovém dost zchátralém činžáku. Byla to velká bláznivina. Zatímco jiní se na stará kolena stěhují na venkov, my se z ničeho nic ocitli přímo ve víru velkoměsta.

Rušné ulice, blikající reklamy a hluk. Je to divné, ale všechno se mi moc líbilo. I manžel byl spokojený, mohl učit, kolik hodin se mu zachtělo. O učitele byla totiž velká nouze.

Pomáhala jsem sousedovi

Já, zatímco on dopoledne učil, jsem chodila na dlouhé procházky s naším pejskem, kterého jsme si samozřejmě vzali s sebou. A také se starala o souseda na vozíku. Nemohl z druhého patra vůbec ven, vyjma dvou dnů v týdnu, kdy ho vždycky snesla ze schodů pečovatelská služby a on si mohl trochu vyrazit do parku nebo k lékaři.

Tak jsem mu nakupovala a obstarávala to nejnutnější. Byl to moc příjemný člověk, sečtělý a společenský. Jen byl osamělý. Vůbec nikoho neměl. Jen nás. Jednou večer přišla naše sotva dvacetiletá vnučka s pláčem.

„Jsem těhotná a chci si to dítě nechat,“ plakala a my jen tiše poslouchali. U rodičů bydlet nemohla. Měli malinký byt a miminko by se tam těžko vešlo. Jediným řešením bylo nastěhovat si vnučku i s jejím přítelem k nám.

S příchodem miminka se nám už byt nezdál tak velký, jako původně. A to jsme netušili, že se přistěhuje ještě rozvádějící se syn.

Byla jsem na dně

Ten starší, samostatnější a úspěšnější. „Mami, mohl bych u vás pár dní přespat?“ zeptal se jednoho dne na prahu a mezi dveře hned strčil obří kufr. Odmítnout jsme ho nemohli, vždyť to byl nás syn! A tak už nás bylo v našem rozlehlém bytě víc než dost.

Nebudu zastírat. Věčně plačící miminko, hlučná vnučka sotva odrostlá pubertě, její od hlavy po paty potetovaný přítel a depresivní syn. Docela jsem vzpomínala na naši samotu na vesnici. Byla jsem z toho čím dál vyčerpanější a chodila se vyplakat k sousedovi.

Věděla jsem, že on to má stokrát těžší, než já, ale vždycky mě vyslechl a povzbudil. Jednou, když jsem mu jako obvykle líčila naše rušné večery a ještě rušnější rána, něco mi navrhnul. Něco, co mi úplně vyrazilo dech.

Sestěhovali jsme se dohromady

„Víte paní Věrko, hodně jsem o vaší situaci přemýšlel a něco mě napadlo. Neberte to ve zlém, ale hodně by se tím vyřešilo,“ začal nesměle a já vůbec netušila, kam míří. On po chvilce pokračoval: „Tak tedy.

Napadlo mě, že bychom mezi vaším a mým bytem vybourali zeď a udělali dveře. Nechal bych si jeden pokoj a zbytek bych přenechal vám. V těch mých dvou pokojích by mohl bydlet třeba váš syn, nebo vnučka, je mi to jedno.

Vy byste se o mě trochu postarali, což stejně děláte. Prostě byste mě adoptovali!“ Jeho návrh mě úplně šokoval, ale musela jsem uznat, že měl smysl. Všem by tohle řešení prospělo, všichni bychom měli užitek.

A tak, po schválení rodinnou radou jsme spojili nejen byty, ale i svoje životy. Adoptovali jsme si souseda Pepíka a on nám poskytnul životní prostor. Manžel hraje s Pepíkem šachy, on pohlídá vnučku, když jdu na nákup. Klape nám to, stačí jen dobrý nápad!

Daniela J. (63), Kolín

Časopis, který by vás mohl zajímat

Moje chvilka pohody

Moje chvilka pohody je týdeník určený čtenářkám „pohodářkám“, které berou život s nadhledem, shovívavostí, humorem i pochopením. Na své si přijdou všechny, které zajímají osudy jiných žen i známých osobností. Na nové číslo se můžete těšit každý čtvrtek.

Komentáře

...